Vzdálené světlo krčmy se mihotalo mezi stromy jako bludička a já už neměl sílu si ani povzdechnout. Ta cesta se zdála nekonečná. Energii a nutkání si ohrnout špinavé a zpocené vlasy z obličeje jsem ztratil někde daleko za sebou a nechal je, aby mi i nadále překážely v očích. Silou vůle jsem posunoval jednu nohu před druhou a zanechával za sebou zřetelnou stopu. K mému uchu doléhaly první zvuky hospodského veselí a přísahal bych, že slyším i cinkání příborů o talíř. Za k uzoufání dlouhou dobu jsem konečně stanul před dřevěnými dveřmi krčmy, vyčerpaně jsem se na ně svalil a ocitl se v interiéru plném lahodných vůní a obžerství. Jen tak tak jsem udržel rovnováhu a zastavil se těsně za prahem. Dosud živelnou atmosférou krčmy se náhle prohnalo ticho a všechny oči se na mne otočily. Lehce jsem zavrávoral a chtěl říci něco vtipného a drsného, ale přišlo mi příliš náročné otvírat ústa. Nohy mne v zoufalé předtuše odpočinku přivedly z vlastní vůle k jednomu z mála prázdných stolů v rohu místnosti a já ztěžka dosedl na židli. Ruch v hospodě se opět vrátil do normálu a nikdo mi již nevěnoval pozornost.
Jen za pár dalších vteřin se ke mně přichomýtla místní servírka. Měl jsem hlavu opřenou o desku stolu a tiše oddechoval.
"Tak co to bude, hrdino?" zeptala se pracovnice vyhlášené krčmy nevinně a já se na ní ani nepodíval a zahuhlal jsem do stolu:
"Kuře. Kuře a brambory."
"Skvělá volba," řekla servírka a vytáhla si z dekoltu tužku, aby si tak složitou objednávku zaznamenala. "A něco k pití?"
"Jo, něco k pití," vypravil jsem ze sebe unaveně a má hlava se na desce stolu obrátila na tvář a já mohl spočinout zrakem na dívce, která se mnou tento úslužný rozhovor vedla. Měla dlouhé hnědé vlasy, milý obličej a veliká prsa zasazená do světlé košilky s velkým výstřihem. "Mléko. Dal bych si mléko!"
Servírka povytáhla jedno obočí a potutelně se usmála. "Dobrá, jen vám nesmí vadit, že bude od krávy a ne z mé vlastní produkce."
"Škoda, ale dám si ho i tak," řekl jsem z posledních sil a ztratil vědomí.
Zdál se mi zvláštní sen. Byl jsem v obrovském kurníku a kolem mne poletovalo plno barevných slepic s velkými ňadry. Slepice kakofonicky kdákaly, jejich prsa se divoce pohybovala jako vlnobití a ony bojovaly o to, která z nich bude mít tu čest sedět na mé hlavě. Nakonec tento souboj vyhrála ta největší slepice, ale když si sedla do mých vlasů a začala se čepýřit, najednou vzplanula divokým plamenem a z jejího zobáku se ozvalo divoké kdákání. Chtěl jsem slepici pomoci uhasit oheň, ale rozmyslel jsem si to, protože voněla tak lahodně. V dalším okamžiku mne probudila nějaká rána a já zvedla hlavu. To servírka přinesla na talíři pečené kuře s bramborem a postavila ho přede mne. Ta vůně byla opojná.
"Tady máš to kuřátko s bramborem. Dohlédla jsem na to, abys dostal velkou a chutnou porci. Vypadá to, že jí potřebuješ," řekla servírka ohleduplně a pohladila mne ve vlasech.
"Ach, děkuji, mám za sebou několik perných dní," vysoukal jsem ze sebe ta slova unaveně, trochu se napřímil v židli a začal jsem pomalu jíst. Kuře bylo skutečně excelentní a brambory se rozplývaly na jazyku.
Servírka si ke mně přisedla a řekla: "Ty jsi tuším Jarda, že? Už jsem tě tu kdysi několikrát viděla. Ty jsi hraničář, nemýlím-li se."
Já jen souhlasně pokýval hlavou, protože dutinu mých úst zrovna okupoval veliký kus brambory. Jakmile si brambora našla cestu hlouběji do mého zažívacího traktu, tak jsem odvětil: "A ty jsi Péťa, že? Místní servírka. Taky si tě pamatuji."
Péťa se usmála, ale úsměv jí zmrzl na tváři, když se od výčepu ozval hluboký mužský hlas: "Petro, přestaň se vybavovat s hosty a začni makat!"
Péťa se otočila a odvětila: "Trhni si nohou, Tome, nebo tě zase přetáhnu pánví!" V odpovědi se od výčepu ozvalo otrávené povzdechnutí. "Už musím jít, Jardo. Chceš si na dnešní noc objednat pokoj?"
"Ano," zahuhlal jsem s další bramborou v ústech, čímž byla naše konverzace ukončena.
Během pár minut jsem zhltal svou porci jídla a korbel mléka do mého jícnu protekl takřka jedním lokem. Malátně jsem se rozhlédl po krčmě. Bylo tu útulno jako vždy. Krčma "U velkého zadku" měla pověst mísa s kultivovanými hosty a skvělou kuchyní a dnes večer tomu odpovídala i návštěvnost. Dobré tři čtvrtina stolů byly obsazeny, oheň v krbu příjemně praskal a rozléval po místnosti hřejivé oranžové světlo, které se míhalo a kroutilo na stěnách jako orientální tanečnice. U stolů sedělo několik farmářů, kteří si na večer přišli trochu odpočinou od své těžké práce. Nějaké semetriky ve zralém věku se u většího stolu chichotaly a asi pomlouvaly nemotornost svých manželů v posteli a u okna se u stolu vesele bavily čtyři puberťačky a zdálo se, že jedna se těm ostatním chlubí, že už nosí podprsenku. Další lidé měli celkem neurčitý vzhled, který šlo obtížně zařadit. S jednou výjimkou. Překvapilo mne, že jsem si té dívky dosud nevšiml. Snad byla má mysl příliš unavená, ale možná na ní bylo něco, co pozornost okolí eliminovalo. Pokud jsem se domníval, že jsem měl poslední dny fakt smůlu a pech, oproti této ženě byly mé nedávné dny nejspíš zality hřejivým sluncem a oblaženy polibky vikingských nymfomanek. Soudil jsem tak dle oblečení, pokud se to tak dalo nazvat. Dívka seděla sama v rohu místnosti, před ní byl jen prázdný stůl a ona na sobě měla pytel od brambor. Prostě pytel. V jeho dně si udělala neforemnou díru pro hlavu a po stranách další dvě pro ruce. Zdálo se, že kromě toho na sobě už vůbec nic nemá. Prostě jen pytel od brambor. Neměla žádnou zbraň, tašku, prostě nic. Jen pytel. Na první pohled bylo zřejmé, že nejde o člověka, alespoň ne zcela. Dívka byla půl-elf, což je ve zdejších končinách neobvyklé. Vypadala zhruba dvacet let stará, ale věděl jsem, že půl-elfové stárnou bezmála dvakrát pomaleji než lidé, takže mohla za svůj život vidět dobrých pětatřicet jar. Oči té zvláštně oděné osoby pátravě těkaly po místnosti a nikdo jí nevěnoval pozornost. Skoro, jako by byla neviditelná. Sledoval jsem její pihovatou tvář, kudrnaté světlé vlasy a malý lehce zvednutý nosánek několik minut, když si konečně i ona všimla mne.
Jakmile dívka pohlédla mým směrem, její oči se vpily do mých jako by mi toužila přečíst myšlenky a já v tom pátravém pohledu nemohl přehlédnou bystrost a inteligenci, ale možná jsem si to jen namlouval, protože jsem byl únavou tak otupělý a malátný, že mi bystrý a inteligentní přišel i pohled chameleona, který kroutí očima na všechny strany. Poté se dívka usmála tak zvláštním způsobem, až mi to něco připomnělo. Jo, připomnělo mi to úsměv mazaného obchodníka, který si vás chce naklonit a oblbnout. Dívka vstala od stolu a šla přímo mým směrem. Pytel na těle se jí podivně pohyboval, ale možná že to byl obvyklý pohyb pytle na těle. Dosud jsem neměl příležitost něco podobného vidět. Krok té zvláštní osoby byl tichý a zdálo se, že se snaží tvářit a vystupovat sebejistě, což bylo v příkrém rozporu s její vizáží. Když se přiblížila, všiml jsem si, že je i dost špinavá a má na těle několik modřin a krvavých škrábanců. Dívka si přisedla k mému stolu, zase se usmála a řekla:
"Já tě znám, ty jsi ten hraničář, co?"
Netušil jsem, že bych byl nějak zvlášť známý a tak mne její slova překvapila, ale neměl jsem důvod svůj původ popírat. "Jo, jsem hraničář a ty jsi půl-elfka z nějakého avantgardního módního cechu?"
Dívka se vesele zasmála a řekla: "Ne, ne, to ne. Já jsem Lujší, zlodějka, a hledám nějakou partu pro dobrodružné výpravy."
Při těch slovech jsem nevěřícně na Lujší pohlédl a ona zjevně pochopila, co se mi honí hlavou.
"Ach, mé vzezření. No, víš, to se má tak, naše poslední výprava za dobrodružstvím se nám... no, jak bych to řekla... moc nevyvedla," řekla Lujší a trochu zrudla v obličeji, ale pak rychle a hekticky dodala: "Ale jinak jsem fakt dobrá, přísahám!" a při těch slovech se na mne vrhla a chytila mě křečovitě za ruku. "Ach, promiň, nechtěla jsem tě vylekat... to já jen... to, že... prostě nejsem na tom nyní dobře a potřebuji pomoc," dodala tišeji Lujší a pak mne začala oprašovat a upravovat můj oděv, který svým výpadem trochu pomuchlala.
V té chvíli k nám opět přišla Péťa, vytáhla si tužku z dekoltu a obrátila se na Lujší: "Omlouvám se, dosud jsme si vás nevšimla... eh, dívko. Dáte si něco k pití, nebo k jídlu?"
Lujší se při těch slovech opět začervenala a upadla do rozpaků: "No, víte, asi ne, já totiž.. ehm, nemám peníze."
Péťa obrátila oči v sloup a řekla: "To jsou ale dneska kšefty."
V mé unavené mysli se v tom okamžiku nějakým úskokem dostal ke slovu gentleman a já řekl: "Přineste tady slečně v pytli vaší specialitu, já to zaplatím."
"OK, OK," řekla Péťa a zapsala si to na papírek, čím ve mně vzbudila pochybnosti o své paměti. Péťa se už už chtěla otočit k odchodu, ale náhle se zarazila a promluvila směrem k Lujší: "Hele, víš o tom, že ti takhle z boku vykukuje z toho pytle prso?"
Lujší s sebou trhla, zase zrudla a rychle si nahrnula pytlovinu kolem svého ňadra cudnějším způsobem a vykoktala: "Ah, ehm, díky."
"Jasně, to je v pořádku," pronesla Péťa nevěřícně a odešla.
Lujší se ještě chvíli snažila upravit pytel na svém těle, aby minimalizovala možnost, že z nějakého úhlu bude vykukovat něco, co by mohlo kohokoli excitovat, ale moc se jí to nedařilo, protože když si pytel někde přitáhla, jinde se zase posunul nevhodným směrem. Nakonec Lujší dospěla se svým pytlem k jistému kompromisu a pokračovala v započaté konverzaci. Podezřívavě se rozhlédla na všechny strany, naklonila se ke mně blíž a naléhavě šeptala: "Určitě ti budu na tvých výpravách k prospěchu. Ovládám všechno možné. Plížení, otevírání zámků i boj," vychrlila na mne Lujší své dovednosti a přitom vehementně pokyvovala hlavou, jako by sama se sebou souhlasila. "Mám i nemalé léčitelské dovednosti a umím vytvářet tak prudké jedy, že by se z nich zeblil i medojed," dokončila Lujší výčet svých schopností a hleděla na mne s takovým tím netrpělivým výrazem ve tváři, jako by čekala, že bude ohromen její užitečností.
Já trochu ohromen byl a rovněž jsem byl tak unavený, že má ostražitost nedokázala tomu nátlaku odolat a tak jsem odvětil: "Jo, to zní impresivně, jsi přijata," souhlasil jsem malátně a Luiší se mi začala rozmazávat před očima, jak se mi zavírala víčka.
"Nebudeš litovat", slibovala mi Lujší vehementně a z nějakého neznámého důvodu mi zase začala hekticky a neposedně oprašovat oblečení a upravovat límec. Pak se na mne má nová společnice ve zbrani pozorně podívala a řekla: "Poslyš, šéfe, nejsi ty trochu unavený?"
V té chvíli mi zase padla hlava na stůl a já si před dalším mikrospánkem pomyslel, že zlodějka s takhle vyvinutým pozorovacím talentem bude určitě strašně užitečná. Tentokrát se mi zdálo, že se brodím bažinou plnou jídla. Pečené maso, kaše, zelenina i ovoce byly všude kolem mne a když už jsem měl pocit, že se zde utopím, přiběhla k bažině se všech stran hrozivě chlupatá prasata a začala divoce bažinu jídla hltat. Prasata strašně mlaskala a prskala a já mně obavu, že si mne spletou s jídlem a sní mne také. Ta hrozná myšlenka mne vyděsila, že jsem opět procitl. Otevřel jsem oči a viděl Lujší, jak před sebou má obrovský talíř místní speciality a divoce ho pojídá rukama. Lujší měla celý obličej od jídla a nějaké kousky delikates jí propadly dírou v pytli a dopadly nejspíš na její ňadra, ale to jsem jen odhadoval. Hladová zlodějka do sebe dostala porci, která by zasytila tři mohutné muže, během pár minut a pak si tiše říhla.
"Ach, to bylo výborné, šéfe!" řekla nyní již spokojeně sytá půl-elfka a opřela se labužnici o opěradlo židle. Zdálo se, že naše záležitosti jsou hotové a tak jsem lusknutím prstům přivolal Péťu, zaplatil za jídlo i za pokoj na jednu noc a pak mne obě dívky v empatické kooperaci pomohly zdolat schody do prvního patra a hodily mne společnými silami na postel. A já hned usnul.
Probuzení bylo více než příjemné. Slunce již vylezlo vysoko nad obzor a ráno se změnilo v časné dopoledne. Medově zlaté paprsky slunce dopadly skrze okno na mou tvář a já měl pocit, že mne po nose pohladila vůně jara. Příjemné teplo se rozlévalo na mém obličeji a mé tělo se koupalo v pomyslné lázni relaxace. Dluhé minuty jsem si užíval ten blažený pocit, než se mi v hlavě ozvala zvláštní myšlenka. Myšlenka, že jsem včera asi udělal nějakou blbost. Vůbec jsem se nemohl rozpomenou jakou a tak jsem ten mrak pochybností zahnal a po chvíli se mi podařilo vsugerovat sám sobě, že to možná byl jen nějaký zlý sen. Převalil jsem se na bok a náhle mi to došlo. Na zemi jsem spatřil špinavý pytel od brambor a v něj byla žena. "No, jo, Lujší!" blesko mi hlavou a já se upamatoval, že jsem slíbil nějaké trhlé půl-elfce, že se mnou může putovat za dobrodružstvím. Promnul jsem si oči a pořádně se podíval na podlahu u mé postele. Můj pokoj byl jednolůžkový, takže Lujší zjevně nemohla spát jinde než na zemi. Ležela na zemi břichem dolů, ruce měla pod hlavou a pytel byl tak nevhodně odhrnutý, že odhaloval celé pozadí půl-elfí zlodějky i s kusem zad. Vzdor mé mrzutosti jsem musel přiznat, že Lujší měla mimořádně sexy zadeček. Byl kulatý a načechraný jako dva chlebové bochánky a jeho konzistence se zjevně zakládala na svalech a nikoli tuku. Lujší měla ve spánku nohy u sebe, takže vyjma těch svou překrásných polokoulí nebylo vidět nic podezřelého. "No, nakonec to třeba nebylo tak špatné rozhodnutí," řekl jsem si pro sebe a pak jsem vzal do prstů jedno jemné pírko které odmítalo zůstat v peřině a polechtal jsem atraktivní zlodějku na jejím pozadí. Lujší nejprve nereagovala, ale pak několikrát škubla svým zadečkem, který rajcovně zakmital a poté se z úst půlelfky ozvalo několik nesrozumitelných vzdechu, načež se spoře oděná dívka podrbala jednou rukou na svém pozadí. Já v té chvíli svou novou společnici polechtal na druhé půlce, což už asi bylo Lujší podezřelé a rychle s sebou trhla, otočila hlavu a podívala se vzhůru přímo na mne. Její rychlost mne překvapila a protože jsem držel v prstech stále pírko z peřiny a ve tváři jsem nejspíš měl trochu vilný výraz, asi nemělo smysl cokoli zapírat a tak jsem v marné snaze si zachovat důstojnost pronesl hodně průhlednou lež:
"Eh, dobré ráno. Já... eh, totiž... to je takový místní ranní obyčej," nejprve jsem se bál, že mi Lujší dá facku, ale překvapivě se zatvářila zcela lhostejně, vstala ze země a upravila si pytel a s nemalou dávkou elánu a optimismu pronesla:
"Tak co nyní, šéfe? Nerada bych tě takhle na úvod moc obtěžovala, ale nekoupil bys mi nějaké vybavení?"
Já se při těch slovech otočil na posteli na záda a řekl: "A je to nutné?"
Ale Lujší si dala ruce v bok a tvářila se tak přísně, že jsem raději souhlasil a rychle vstal.
Dnešní dopoledne bylo vskutku nádherné. Slunce příjemně hřálo a obloha byla modrá jako exotická laguna. Po nebi se prohánělo pár bělostných a načechraných mraků a příroda kvetla a pučela jako by chtěla svou sílu a elán zvěstovat všem okolo. Venku již panoval čilý ruch. Elegantně oděné dámy nakupovaly u stánkařů a ti vykřikovali do okolí své sladké lži. Vzduchem se nesla vůně koření a ovoce a já měl pocit, že cítím i omamnou vůni medu a pečených ryb. Místní čtvrť byla asi nejhonosnější část města, takže Lujší zde v pytli od brambor vypadala trochu podezřele. Naše kroky zamířily do obchodu "Mářiny nezbytnosti pro dobrodruhy", což byl vyhlášený obchod široko daleko a jeden z nejlépe vybavených obchodů v celé říši. Stinnou stránkou celého obchodu ale byla Máří. Tato postarší hobití majitelka obchodu kdysi bývala úspěšným a známým dobrodruhem, ale na stará kolena se rozhodla usadit a věnovat se podnikání. Nechápejte mne špatně, Máří byla milá a sympatická žena a její obchod byla serioznost sama, ale tato korpulentní hobitka byla rovněž lesbička a neodolala puzení, aby projevovala zákaznicím přehnanou pozornost, kdežto muže podvědomně ignorovala. Jakmile jsme vstoupili do obchodu a pozdravili, Máří se za pultem vzpřímila do své plné velikosti a nadšeně začala Lujší vítat.
"Jen dál, jen dál, vzácná Paní. Jen si v klidu prohlédněte naše zboží. Vše je mimořádně kvality a já nepochybuji, že si zde vyberete něco vkusného. Pytle od brambor již druhou sezonu nejsou trendy!" hlaholila Máří na celý obchod, který byl nyní skoro prázdný.
Viděl jsem zde jen poměrně otylého chlápka, který si vybíral plášť a nějaká stará vražda se zjevně zajímala o kněžská roucha. Máří několika skoky a s vilným úsměvem na své růžolící tváři přiběhla k Lujší a už jí táhla do části obchodu se zlodějským vybavením. Bylo mi trochu záhadou, jak poznala, po čem Lujší touží, když vyjma pozdravu neřekla ani slova, ale Máří asi už měla dobrý odhad na zákazníky. Lujší se po mně trochu vyděšeně ohlédla, ale já jí jen s úsměvem zamával a nechal jí v dobrých rukách lesbické hobití ženy.
Ze všeho toho vybavení mi přecházel zrak. Byl jsem v tomto obchodě už několikrát, ale vždy mne ohromil. Tolik zbrojí mimořádné kvality, takové množství zbraní a magických artefaktů se jen tak nevidělo. Já sám měl celkem slušnou výbavu, ale přesto jsem neodolal a rozhodl se pořídit pro své vlastní potřeby něco lepšího. Peněz jsem měl celkem dost, protože několik posledních výprav za dobrodružstvím se mi po finanční stránce mimořádně vydařilo, vyjma té poslední, kdy jsem přišel o zbytek své party. Když jsem si vybíral meč, slyšel jsem ze zadní části obchodu trochu vyděšený hlas Lujší, která odmítala pomoc Máří, že jí pomůže natáhnout nějaké zlodějské punčocháče. Pak jsem zaslechl, jak Lujší hlasitě vyjekla a následně říkala, že je to už dobré a že to zvládne sama. Zdálo se, že se holky dobře baví a tak jsem přešel do části obchodu se zbrojí. Jedno pokované kožené brnění pro hraničáře vypadalo tak úchvatně a jako kvalita byla natolik mimořádná, že jsem se cítil jako puberťačka v obchodě s botami a musel si ho pořídit. Ohromen nabídkou mne kroky opět přivedly ke zbraním a já si zde zrovna prohlížel nějaké dýky, když mi k uchu pronikl dychtivý hlas Máří, že ta podprsenka Lujší nesedí a že si má vyzkoušet další. Když jsem se podíval směrem odkud hlasy vycházely, spatřil jsem matně za orientálním paravánem atraktivní siluetu Lujší a zavalitou postavičku majitelky, která držela v ruce několik podprsenek a mávala s nimi nad hlavou.
Zdálo se, že Máří přiměla Lujší vyzkoušet většinu svého sortimentu, protože trvalo skoro dvě hodiny, než se má kolegyně ve zbrani celá vylekaná a rudá v obličeji vyřítila ze zadání části obchodu a říkala: "Ne, ne, to je dobré, tohle si určitě koupím!" Maří držela v ruce ještě další podprsenky a nějaké černé kožené kalhoty pro zloděje, ale Lujší už neměla na další zkoušení náladu a celá vylekaná ke mně přiskočila, třásla se mnou a říkala: "Zaplať, prosím tě, zaplať!"
Nakonec mne naše nákupy přišly pěkně draho, ale stálo to za to. Lujší vypadala fantasticky a zjevně se jí podařilo odmítnou ty nejvíce sexy a odhalující kousky oblečení a vybavila se špičkovou zbrojí a zbraněmi. Fešná půl-elfka si pořídila luxusní kožené brnění, které poskytovalo nejen skvělou ochranu, ale neomezovalo svého majitele v pohybu, což bylo pro zloděje nezbytné. Lujší si dále koupila jakési černé punčocháče s koženými výztuhami a rovněž černou sukni do poloviny stehen. Všechno nové vybavení mělo plno kapes, přezek a zachytů, kam se dalo umístit mnohé vybavení typické pro ne zcela počestné charaktery. Vysoké kožené boty se zdály nejen výjimečně odolné, ale všiml jsem si, jak potichu v nich zlodějka dokázala našlapovat. Vše bylo vyvedené ve vkusné černé barvě, což vhodně podporuje schopnost splynout se stíny a zůstat neodhalen v temných zákoutích. Lujší padly do oka i dvě magické dýky mimořádné kvality, krátký meč a také úžasná lehká kuše. Musel jsem uznat, že nyní má společnice v dobrodružství vypadala jako prvotřídní zlodějka, ačkoli mne mrzelo, že nyní již nehrozilo, že by jí odněkud vykouklo ňadro nebo pozadí.
Když jsme vyšli ven z obchodu, Lujší se rychle uklidnila z té strašné zkušenosti. Slunce se na obloze již vyšplhalo na vrchol své cesty a jeho paprsky tvořily pod lidmi malé trpasličí stíny. Dalším krokem našeho plánu bylo zjistit, co hrdinského a statečného bychom mohli vykonat. Nebylo třeba příliš přemýšlet, protože pro podobná dilemata zde byla nástěnka. Nedaleko odsud se totiž rozkládala budova Cechu dobrodruhů. Byla to taková trochu pochybná organizace sdružující začínající dobrodruhy, kam jsme já ani Lujší nepatřili. Ale cech dobrodruhů měl u své základy velkou nástěnku, kam mohli lidé připínat informace o tom, co zrovna potřebují, popřípadě kde zrovna je třeba nějakého dobrodruha. Většinou zde bylo plno naprostých blbostí, který musely být pod úrovní i toho nejhoršího aspiranta na hrdinu, ale občas se za nástěnce přeci jen něco zajímavého objevilo. A v to jsme doufali i my. Proplétali jsme se davy lidí, kteří se kolem poledne vyřítili do ulic snad aby se potěšili krásným počasím, až jsme si společně proklestili cestu k nástěnce.
"Tak co to tu máme," zadumaně pronesla Lujší a začala si prohlížet papíry. "Nějaké hubení švábu v hospodě a tady se někomu ztratila kočka. Pche, tak tímhle si slávu nevybudeme!"
Já se prohraboval dalšími papíry, kde někdo dokonce sháněl dobrodruha, aby mu spravil plot. Zdálo se, že mnozí lidé si pletou Cech dobrodruhů s gildou řemeslníků, pokud ten plot tedy nebyl prokletý a nenabodával dobrodruhy na své kůly.
Po chvíli hledání řekla má zlodějská kolegyně: "Páni, tady je něco zajímavého! Stará Blažková hledá někoho, kdo by jí pohlídal kozy. Asi na ně útočí vlci, či co?"
Já si znechuceně odfrkl a řekl jsem: "A není tam, že by kozy potřebovala ohlídat mladá Blažková?"
Lujší se mému nejapném vtipu trochu zasmála a pak dodala: "Che, to bohužel ne, ale počkej, tohle je zajímavé! V nějaké vesnici na severu se prý ztrácejí děti."
"Jo, o tom jsem už slyšel před pár týdny. Dokonce se toho chytlo několik skupinek dobrodruhů, ale nikdo se prý nevrátil."
"Výborně," zajásala Lujší a nadšeně povyskočila. "To zní jako heroický úkol pro ostříleného hraničáře a protřelou zlodějku se zlechtaným sexy pozadím!"
"No, nevím, nevím, mám obavu, že tenhle úkol může být trochu nad naše síly," řekl jsem v obavách.
"Ale no tak, nebuď tak opatrný!" naléhala na mne Lujší. "Tohle je dobrodružství, které nám přinese slávu a obdiv. Zachráněné nevinné děti, vděční rodiče a tak, to je tak hrdinské!" přemlouvala mne nadšeně zlodějka a trochu se pokrčila v kolenou, jak by mne chtěla poprosit.
"No, dobrá," podlehl jsem naléhání. "Můžeme se na to nezávazně podívat. Ta vesnice je jen půl dne cesty odsud."
Lujší při těch slovech zase radostně povyskočila a chvíli kolem mne nadšeně hopsala. Při všem tom hopsání málem srazila malou holčičku, která zde stála a překvapeně se dívala na skotačící půl-elfku. Dívenka byla tak pět let stará a měla na sobě trochu špinavé šaty s vyobrazením čmeláků.
"Ach, promiň, maličká, vůbec jsem si tě nevšimla," omlouvala se Lujší dívence, že jí málem srazila. Holčička měla prst v ústech a koukala se Lujší do očí s jistým obdivem a úctou.
"Jé, ty si dobrodružnice?" zeptala se dívka nevinně.
"Tak jest," odvětila Lujší a pohladila dívku ve vlasech. "Já jsem zlodějka Lujší a budoucí hrdinka!"
"Fíha, to je hustý! Až vyrostu, budu taky hrdinka jako ty, ale asi se budu jmenovat jinak než Lujší," řekla dívka a pak se zamyslela: "Asi stejně jako teď."
Lujší se zasmála a nadšeně vzala malou dívenku do náručí a ta se jí chytla jako klíště.
"A budu bojovat se zloduchy a duchy," dál líčila malá hrdinka sovou budoucnost a šermovala pěstičkami v náručí Lujší tak divoce, až málem své nové kamarádce jednu vrazila. Lujší se vesele smála a tvrdila dívce, že musí hodně jíst a poslouchat rodiče, jestli chce být jednou velká hrdinka. Dívenka s tím zdá se nesouhlasila a začala tvrdit, že musí hlavně porazit rudou saň a dát jí pořádně do frňáku. Malá uličnice dál šermovala pěstičkami, že jí Lujší raději zase postavila se smíchem na zem. Dívka stále bojovala s imaginárním drakem, dokud si nevšimla, že kolem nás prochází nějaká mimořádně noblesní a kultivovaná dáma v elegantním rudém šatu. V té chvíli dívenka zpozorněla, pak zavýskala a vrhla se k elegantní ženě, dvakrát jí praštila do pozadí a křičela, že přemůže každého rudého draka, na kterého narazí.
"Hej, co to vyvádíš, škvrně?!" zeptala se překvapeně vkusně oděná dáma v rudém šatu dívenky, načež ta vyděšeně vykřikla a pak s rukama nad hlavou začala prchat kamsi do dáli. Dáma jen pokrčila rameny, trochu si povzdechla a pokračovala dál svou cestou.
Lujší se při tom pohledu na nevinnou dívenku celá rozněžnila, přiskočila ke mně a řekla: "Jé, ta byla tak sladká. Já bych chtěla taky dítě!"
"Cože? Na první výpravě!" řekl jsem překvapeně a pohoršeně. "To je na mne moc brzo! Rozmnožování se věnuji nejdříve na té třetí!"
Příroda k nám byla více než přívětivá a celé odpoledne nastavovala našemu putování do únosy zmítané vísky přívětivou tvář. Louky voněly pylem, lesy dřevem a pryskyřicí a ptáčci zpívali své štěbetavé songy, které se zdály oslavou naší odvahy. Lujší byla plna odhodlání a nadšení, které jí kupodivu neopouštělo dlouhé hodiny a nezřídka kolem mne poskakovala jako pejsek, který ví, že se půjde na procházku. Cestou jsme nenarazili na nic neobvyklého. Potkali jsme jen obchodníka a jeho koňský povoz s nákladem a jednu starou osobu, pravděpodobně ženu, jenž sbírala houby. Žena měla proutěný košík plný různých hub, ale já jsem jako hraničář poznal, že mnohé z nich jsou prudce jedovaté. Snažil jsem se to staré paní vysvětlit, ale ona se nedala a dokonce mi vynadala. No, tak jsme jí dali sbohem a Lujší se mne poté ptala, jestli zemře rychle, nebo strašnou bolestivou smrtí. Myslím, že Lujší vzdor své milé povaze neměla drzé a arogantní staré ženy ráda. Já si byl ovšem takřka jistý, že stará paní ty houby nesbírala pro sebe. Věčná škoda, že jsme měli cíl své cesty jasně nalajnovaný, mohl z toho být zajímavý vedlejší quest.
Hodiny ubíhaly a slunce se začalo sklánět k horizontu. Obloha na západě trochu zrudla a stíny se prodloužily. Odhadoval jsem, že jsme od vesnice asi hodinu cesty. Zrovna jsme se procházeli po vyšlapané cestičce přes krásnou louku a blížili se k malému hájku, když jsem zaslechl vzdálené hlasy. Jak jsem brzy poznal, nebyl to ještě ruch vesnice, ale hlasy dvou malých dívek, který si na pomezí háje a louky hrály. Když jsme přišli blíž, spatřili jsme skutečně dvě dívky odhadem tak devět či deset let staré, které se honily a skotačily mezi stromy. Byly tak zabrané do hry, že si nás vůbec nevšimly, dokud jedna z nich nevrazila přímo do mne a neupadla na zadek. Dívka v překvapení otevřela ústa a hleděla na mne jako na ducha. Její dlouhé blonďaté vlasy jí po tom pádu trčely na všechny strany, což docela vkusně kontrastovalo s nádherně modrými šaty se sukní do půli stehen a s ramínky. Další dívka byla zrzavá a byla oděna v jednoduchý šedivý šat po kolena, který byl u krku tak volný, že by byl nemravný i pro zoufalou kurtizánu. Obě dívky vypadaly hodně překvapeně, když nás spatřily a já měl pocit, že brzy začnou vyděšeně křičet, ale v té chvíli se do ticha vnořil uklidňující a konejšivý hlas Lujší.
"Nemusíte se bát, mladé dámy. Jsme dobrotiví dobrodruzi, kteří míří do nedaleké vesnice s úmyslem ji zbavit zla a chmur!" pronesla Lujší vzletně a na chvíli se zasněně zadívala kamsi do dáli. Holky se na sebe nevěřícně podívaly a pak ta která stála řekla:
"Jé, další dobrodruzi? Jak dlouho asi vydrží?"
Dívka sedící na zemi čiperně vstala a odvětila: "Moc dlouho ne, vypadají trochu béčkově."
"Cože? Béčkově? Chceš na zadek?" řekl jsem na oko drsně, ale z mého expresivního výrazu tváře a intonace muselo být i dítěti jasné, že si dělám legraci.
Dívky vyjekly a pak začaly kolem nás divoce pobíhat a vykřikovat jedna na druhou: "Dostaneš na zadek! Ne, ty dostaneš na zadek!" a divoce se chichotaly.
Když takto dívky pobíhaly, Lujší jednu z nich zastavila chycením za její ramena a zeptala se jí: "Víte něco o těch únosech dětí?"
Holčička se zamyslela a řekla: "No, někdo unáší děti z vesnice," pak se podrbala ve vlasech, jako by přemýšlela, co zajímavého by mohl dál říci a když na to přišla, její krásná a nevinná tvář se rozzářila jako sluníčko. "Vždycky mizí v noci. Kluci i holky. Některý byli moji kamarádi," dodala trochu smutně. Pak se dívka podívala Lujší do očí a řekla: "Doufám, že toho zlého černokněžníka chytíte."
To mne zaujalo a tak jsem se dívky zeptal: "Jak víš, že je za tím zlý černokněžník?"
Holčička se zase zamyslela, položila si svůj špinavý prst na bradu a řekla: "Kdo jiný? Určitě je to zlý černokněžník, to je na tuty!" a jak se dalo čekat, obě holky začaly zase poskakovat a tvrdit, že jsou zlé čarodějnice a honily jedna druhou.
Chtěl jsem se dívek ještě na něco zeptat, ale už s nimi nebyla řeč a ta v modrých šatech, která se představila jako Jessy, se mne stále ptala, jestli chci vidět, jak dělá kotrmelec a že budu čubrnět a že jsem něco takového ještě neviděl. Nakonec jsem souhlasil a Jessy zvážněla, soustředěně vykulila oči a chystala se, že kotrmelec předvede. I druhá dívka jménem Xia se zastavila a čekala se zatajeným dechem. Ticho bylo tíživé a všichni jsme sledovali Jessy, která se připravovala k artistickému výkonu. Napětí se dalo krájet a já měl pocit, že i ptáci přestali zpívat, aby jim z toho nic neuniklo. Jessy se předklonila, odrazila se nohama a chvíli dost vratce stála na hlavě, což asi neměla v úmyslu. V tom okamžiku jí modrá sukně díky zrádné gravitaci přepadla přes hlavu a Jessy na nás vystrčila své holé pozadí. Poté se divně otočila kolem své osy a dopadla do trávy tak nešťastně, že seděla na zadku a sukni měla přes hlavu, takže nic neviděla. Zato my viděli její odhalený klín a holou čárku.
"Wow, paráda, to tedy čubrním!" řekl jsem ironicky.
Xia se začala hystericky smát, až se za břicho popadala a Lujší která chtěla dívku trochu podpořit, řekla: "No, ehm, pěkná buchtička, ty už jsi velká holka."
Xia se dál chechtala jako blázen a křičela: "Jessy je velká holka, má pěknou buchtičku!" načež se Jessy vzpamatovala, upravila si šaty a celá rudá vzteky začala Xiu pronásledovat.
Holky se takhle honily pár minut, než jim došel dech a tak jak je to u dětí obvyklé, rázem se jejich nálada změnila a ony zase začaly kamarádit a poskakovat. Já a Lujší jsme rozhodli, že je už moc pozdě a požádali jsme obě dívky, aby nás doprovodily do vesnice.
Obě dívky se cestou pokoušely dělat hvězdy a Xia se poté snažila chytit jednoho motýla, ale brzy jí to unavilo a celkem obratně mi skočila na záda a tvrdila, že jí teď budu nosit. Držela se mě kolem krku, její bosé a na chodidlech špinavé nohy, které jsem podpíral rukama, trčely vpřed a divoce kmitaly. Dívka byla tak neposedná, že mne v jednu temnou chvilku napadlo, jestli si při tom poskakování nepřivodí třením o má záda orgasmus. Dívčina mi stále svou neposednou ručkou ukazovala nějaké naprosté banality kolem nás a zdálo se, že nyní z vyšší perspektivy se ji každá maličkost zdála hrozně zajímavá. Do vesnice jsme takto přišli asi za čtvrt hodiny a slunce v té chvíli právě zapadalo za horizont. Karmínově rudá barva se rozprostřela po obloze, jako by jí tam vylil depresivní malíř, kterému se jeho odpolední blankytné dílo nelíbilo. Na okraji vesnice již netrpělivě a v obavách stály dvě mladě vypadající ženy a jakmile nás zhlédly, obě dívky k nim nadšeně vyběhly. Ukázalo se, že to byly maminky obou divošek a už měly obavu, jestli se jejich dcerám něco nestalo.
Ženy nebyly až tak překvapené, že jejich poklady přišly ruku v ruce s novými dobrodruhy. Bylo nám řečeno, že v posledních týdnech byl takový jev celkem obvyklý. Obě děvčata tvrdila, že nás zachránila a přivedla do vesnice, abychom se neztratily. My to nevyvraceli a jejich mamky jim to nevěřily. Obě ženy pak poslaly děvčata do svých domovů a ony nám na rozloučenou mávaly jako šílené. Nevím, jestli si nás tak oblíbily, nebo předpokládaly, že nás vidí naposledy.
Matky obou dcer mnoho o únosech nevěděly, ale poradily nám, že bychom mohli začít naše pátrání v místní hospodě. Byla to dobrá rada, na kterou bychom ale přišli také, protože v hospodách se to moudry vždy jen hemží. Problém je přijít na to, které z nich je důležité. Místní hospoda se jmenovala "U modré dámy". Název zněl kultivovaně, ale interiér a místní štamgasti se jménem hospody příliš nekorelovali. Oproti krčmě "U velkého zadku" v městě Tremon byl pokles kvality a kultivovanost na první pohled nepříjemně patrný. V hospodě bylo plno a ruch a lomození hostů se měnilo v nepříjemnou kakofonii. Přesto jsme našli jeden skoro volný stůl, u kterého byl pouze nějaký smradlavý chlápek v bezvědomí. Ale možná byl mrtvý, nechtělo se mi to zjišťovat. Když jsme zasedli ke stolu, brzy si nás všimla místní servírka. Rozhodně nevypadala tak dobře jako Péťa a ani nebyla tak milá.
"Ha, nějací přespolní, co?" řekla unaveně se tvářící žena ve středních letech s černými mastnými vlasy a pak popotáhla nosem a divně zachrochtala, jako by právě spolkla nějaký hlen.
"Jo, přišli jsme přes pole. Máte tu něco chutného?" Chopila se řeči Lujší.
Servírka tu jízlivost buď nepochopila, nebo jí to bylo jedno a odvětila: "Jasně, máme pečeného kance s kaší a rybu s kaší. A nebo si můžete dát kaši."
"Eh a ta ryba, co je to za druh?" vyzvídala Lujší.
"Ta ryba je mrtvá!" reagovala servírka a já přemýšlel, co tím myslela.
"OK, dám si toho pečeného kance, ale bez kaše. Je mi podezřelé, jak mi jí vnucujete," objednala si Lujší.
"A já bych prosil tu rybu, ale ať je určitě mrtvá," vložil jsem se do objednávky a začal se trochu obávat, co nám přinesou.
"Jasná páka," shrnula servírka objednávku a já byl překvapený, že si ji nezaznamenala.
Když jsem čekali na jídlo, přichomýtl se k našemu stolu nějaký velký tlustých chlap a smrděl pivem. Chvíli stál u našeho stolu a soustředěně hleděl na Lujší. Bylo to trochu divné a creepy. Pak se ten chlap naklonil k Lujíš a řekl: "Vypadáš dobře, prdelko, nechceš, abych ti ho tam strčil?"
"Ne, díky snad někdy jindy," reagovala Lujší bez emocí a od muže se odvrátila a začala si nevinně hvízdat, snad aby naznačila, že nemá o konverzaci ani o strkání čehokoli kamkoli zájem.
"Hele, ty poloviční bastarde! Velkej Mozol nemá rát, když holky neskákaj, jak von píská!" zařval chlap Lujší do ucha a já si všiml, že Lujší i dost poprskal.
V dalším okamžiku však věci nabraly nečekaný spád. Lujší neuvěřitelnou rychlostí praštila muže hřbetem ruky do krku a pak ho chytila za temeno a třískla s jeho hlavou o desku stolu. Než se chlap stačil vzpamatovat, Lujší mu přejížděla svou novou dýkou po tváři a její ostří za sebou zanechávalo krvavý šrám.
"Tys mi asi nerozuměl, ty smradlavý hovno!" procedila vytočená zlodějka skrz zuby. "Jestli odsud hned nevypadneš, tak ti tu drzou hubu trochu zvětším!" a Lujší dál tlačila ostří dýky po tváři Velkého Mozola.
Mozol kňučel bolestí a mezi steny zahuhlal, že už je na odchodu.
"To bych ti radila, ty prase!" řekla půl-elfka a zase praštila hlavou Mozola o desku stolu a jemu z nosu a úst začala téci krev. Pak Lujší chlapa pustila a on v hrůze utekl z hospody.
"Fíha, skvělá práce," pochválil jsem výkon Lujší. "Vyřešila jsi to s grácií a elegantně."
"Díky, šéfe. Dnes mám dobrou náladu, tak jsem ho nechala naživu!" reagovala Lujší a já si všiml, že jí v těch krásných a jemných očích probleskl plamen něčeho drsného. Lujší byla dívka milá a laskavá, ale dnes jsem se u své nové společnice přesvědčil, že v boji se na ni určitě budu moci spolehnout a že nepřátelé asi budou mít v její přítomnosti špatné časy.
Velký Mozol sotva vypadl z hospody a servírka nám přinášela na stůl objednávku. Vzdor předpokladům vypadl pečený kanec celkem chutně a má ryba byla skutečně mrtvá a jak jsem za chvíli zjistil i poživatelná. Ne dobrá, jen poživatelná.
Když se naše břichy dostaly do stavu blažené sytosti, rozhodli jsme se nenápadně vmísit do davu a vyptávat se místních na situaci s unesenými dětmi. Zdejší štamgasti se nakonec ukázali jako více přátelští než Velký Mozol, ale ve výsledku nám jejich informace moc nepomohly. Slyšeli jsme plno dohadů, nemálo zaručených nesmyslů a tak nelogické konstrukce, že jsem měl občas obavu o intelektuální schopnosti zdejšího obyvatelstva. Ve výsledky jsem se dozvěděli zhruba to, co nám před pár hodinami řekla Jessy a Xia. Tedy že jsou unášeny kluci a holky a že mizí vždy v noci. Novou informaci nám poskytla jen mladá dívka, která pomáhala hospodskému u výčepu. Dívka se jmenovala Zuzana a byla zřejmě místní drbna, což byla závratná kariéra pro asi třináctiletou holku. Zuzana mám tvrdila, že jednou v noci spatřila ve stínech lesa vysokou a štíhlou postavu, jak vede dvě menší siluety jižním směrem. Zuzana byla dle vlastních slov příliš vyděšená, než aby se za těmi postavami vydávala dál, ale odhadovala, že to byl únosce a dvě děti. Překvapilo jí, že domnělé děti šly s tou třetí postavou dobrovolně. Tyhle informace se mi zdály cenné a jak se ukázalo, považovala je za cenné i Zuzana a dožadovala se dýška. Mladá dívka zrovna držela v rukách několik tupláků pro štamgasty a tak chtěla, ať jí dýško hodím do výstřihu. Tak jsem to udělal a na její trochu unavené tváři se rozhostil spokojený a lehce chlípný úsměv. Když jsme o věci s Lujší přemýšleli, napadlo mne ještě něco. Sehnal jsem si mapu místní vesnice a rafinovaně jsem zavolal Zuzanu pod záminkou, že chceme pivo. Když Zuzana přišla, požádal jsem jí, aby mi na mapě ukázala, ve kterých domech bydlí rodiny, které přišli o děti. Pro místní informovanou drbnu to nebyl problém. Přičinlivá dívka si odhrnula dlouhé hnědé vlasy z obličeje, sklonila se nad stůl s rozloženou mapou a spolehlivě nám ukázala nejen místa únosů, ale i svůj dekolt bez podprsenky. Její malá prsa se v šeru blůzky pohupovala jako dvě růžové cukrové homole. Všem třem nám při pohledu do mapy přišlo podezřelé, že se místa únosů vyskytují převážně na jižní části vesnice. Jakoby únosce přicházel od jihu a neodvažoval se unášet děti je středu vesnice, nebo vesnici obcházet.
"Výborně," radostně se usmívala Lujší. "Zdá se, že zlo přichází z jihu. Měli bychom napřít naši pozornost tím směrem."
Zuzana se dmula pýchou, že nám mohla tak pomoci, ale nezapomněla ani na svou zištnost a zase se domáhala, abych jí do výstřihu strčil nějaké peníze. Přišlo mi divné, že si je tentokrát nevezme do ruky, když je měla volné, ale kdo jsem, abych zpochybňoval touhy a přání informovaných puberťaček?
Potěšeni nad novými informacemi jsme s Lujší spřádali plány, jak dál postupovat, když si k našemu stolu tiše přisedla nějaká opilá žena ve středních letech. Byla neobvykle vysoká a vysušená jako trouchnivé dřevo. Chvíli se na židli proti nám malátně kývala a hleděla na nás skelnýma očima. Pak si škytla a naklonila se k nám blíž. Její hlas byl trochu skřehotavý.
"Eh, tak vy ste ti dobrodruzi, co pátraj po těch harantech?"
"Ne, my pátráme po dětech," reagovala Lujší.
"Jasně, jasně, děti, taky je mám .. škyt... ráda," klátila se žena na židli a Lujší do ní musela trochu strčit, aby nespadla. "Hele, něco vo tom vím. Nechceš vidět moje kozy?"
"Eh, co mají vaše prsa společného s únosem dětí?" zeptal jsem se zmateně.
"Škyt... no nic, to já jen tak, jako bonus pro hrdinu."
"Ty děti, unesené děti," snažil jsem se ženu opět přivést na správnou cestu konverzace.
"Jasně, děti. Ty prsa nemají, ale už po nich pátrali jiní."
"Ano, slyšeli jsme, že tu byli další dobrodruzi," soustředěně odvětila Lujší.
"Jasně a sou teď... škyt... tuhý," vyjasňovala opilá žena situaci. "Byli tu před pár tejdny nějaký dva chlápci s kouzelnicí a chtěli vidět moje kozy."
"Fakt?" vyhrkl jsem překvapeně.
"No, vlastně ne... škyt... ale já sem jim je stejně ukázala."
"Jasně, určitě byli nadšení, ale co ty děti? Co víš?"
"Né děti, dobrodruzi... škyt. Všichni jsou mrtví. Našli jsme je smrdět na jih od vesnice. Všichni byli nakonec na jih... škyt... vod vesnice. Hele, fakt se na ty moje kozy nepodíváš?"
"Snad jindy," zahnal jsem tu myšlenku a sumíroval si fakta: "Takže naši předchůdci asi zjistili to samé, co my. Že děti unáší někdo na jihu. A ať to byl kdokoli, byl nad jejich síly. Zdá se, že ani nedošli k cíli své cesty."
Opilá žena se zmateně zamyslela a pak řekla: "No, tak to je. Viděli moje kozy a pak umřeli. Asi se jim po nich stýskalo, to je jasný!"
"OK, OK a víš ještě něco?" vyptávala se Lujší.
"Ne, jen to, že ste ještě neviděla moje pevný melouny. No tak, nenechte se...škyt... přemlouvat."
"Ach jo, tak dobře, ukaž nám je," otráveně rozhodla Lujší, snad aby už měla od ženy pokoj.
Opilá žena náhle zpozorněla a na tváři se jí objevil výraz optimismu. "Jasně, když to musí být, tak se dívej," řekla žena a roztrhla si oběma rukama košili, až se její knoflíky rozlétly na všechny strany. Před námi se objevila kostnatá hruď ženy a na ní dvě malá a mimořádně povadlá prsa, která jí padala skoro až k pasu. Žena se tvářila hrdě a ptala se: "Tak co na ně říkáte, paráda, co, co?"
"No, ehm... totiž... jo, celkem ujdou," řekl jsem ohleduplně a trochu vyděšeně jsem pohlédl na Lujší.
Lujší kupodivu byla zaujatá, naklonila hlavu kupředu a pozorně se na ty dva povadlé pytle dívala a tvářila se zmateně, načež řekla: "Hele, kolik máš dětí?"
Opilá žena se podrbala na hlavě a pak v duchu něco počítala: "Vosum, mám vosum dětí, ale dvě mi unesli."
"Osm, páni, tak to leccos vysvětluje," řekla si Lujší tiše pro sebe.
"Já to věděla, nelíbí se vám!" vyčítavě nám žena sdělila a trochu se svým hrudníkem zavrtěla, jako by snad doufala, že v pohybu to bude lepší. Nebylo.
"Ale ne, celkem ujdou," konejšil jsem ženu a přemýšlel, jak odsud nenápadně zmizet.
"Jé, ty jsi tak hodný," rozněžnila se žena a pak dodala: "Hele, nechceš vidět i mýho bobra? Ten je ještě lepší!"
"Ne, proboha, to je v pořádku!" vyděšeně jsem vykřikl a trochu mne překvapilo, že se žena neurazila. Místo toho se nedbale zakryla a začala si stěžovat:
"Ach jo, poslední dobou se mi nedaří... škyt. Třeba včera... nebo to bylo v březnu? Už nevím. Byla sem v to městě nedaleko. Tremon se tuším jmenuje...škyt. A co byste řekli? Někdo mě tam zmlátil."
"Skutečně?" řekla soucitně Lujší. "To je hrozné!"
"Jo, hrozné... škyt. To sem si takhle seděla na lavičce... škyt... slunce vonělo, květiny svítily a najednou bum! Rána do hlavy."
"Neuvěřitelné!" hltala Lujší každé slovo toho příběhu.
"A tak se votočím a co nevidím? Holka! Malá holka. Měla šaty se čmeláky, držela v ruce větev a koukala na mne, jako že ještě nejsem mrtvá. Když sem se po ní vohnala, začala... škyt... křičet něco vo mumiích a utekla."
"Eh, jo, Tremon má i své stinné stránky", odvětil jsem soucitně.
"Jo, škyt, ale tady je to fajn. A ty se mi taky líbíš, ty milovníku pěkných kůzlátek," řekla žena spokojeně a pak jí hlava spadla na stůl a ona usnula. Žena začala strašlivě hlasitě chrápat a my se rozhodli, že je nejvyšší čas odejít. Ale právě v tom okamžiku s sebou žena trhla a ze sna vykřikla: "Promluvte si s čarodějnicí.. eee... má věž někde... eee... tady... eee...". A pak začala zase vyluzovat hlasité dřevorubecké zvuky.
Skoro to vypadalo, že žena nám chtěla tak vehementně pomoci, že ani spánek jí od tohoto nutkání neodradil a ona vykřikovala své rady i ze sna. Povadlá prsa ženy se houpala skoro u země, jak měla položenou hlavu na kraji stolu a spala. Já neodolal a při odchodu jsem jí jedno prso trochu pohladil a zmáčkl. Na tváři spící ženy se objevil spokojený úsměv.
Když jsme opustili hospodu a od Zuzany se dozvěděli, kdy má místní čarodějka svou věž, byla už noc a v černém sametu nebeské klenby zářily hvězdné démanty. Trochu se ochladilo, ale jinak byla noc příjemně vlahá. Vesnice již ztichla, vyjma směsice hlasů z hospody za našimi zády, cvrlikání cvrčků a občasného vzdáleného hlasu či štěkotu psa. Obloha byla bez mráčku a vítr téměř ustal a měl sílu pouze jemně hladit ty nejjemnější vrcholky stromů, jejichž listy nám decentně mávaly na pozdrav. Věž místní čarodějky byla nedaleko a vlastně byl vrchol věže vidět již od vchodu z hospody. Prošli jsme vesnicí kolem stavení, kde za ohradou líně postávaly dvě krávy, poté jsme zabočilo kolem rozpadlé ale obývané chatrče, minuli kostel a před námi byla jen cesta lemovaná starými buky, která vedla přímo k věži. Obydlí čarodějky bylo štíhlé jako vztyčený prst, který varoval, aby nevcházeli ti, kteří nemají závažné důvody. Věž byla tvořena z černého kamene a její okna byla úzká jako střílny opevněného hradu. Stavba působila trochu strašidelně, ale my se za celý večer nesetkali s nikým, kdo by nás před čarodějnicí varoval či jí jakkoli pomlouval. Jen Zuzana mezi řečí zmínila, že je čarodějnice trochu divná, ale specifičtější nebyla. Jakmile jsme s Lujší stanuli před vchodem do věže, já se zhluboka nadechl a použil klepadlo. To bylo kovové a připomínalo dva stočené hady a hlavu démona. Chvíli se nic nedělo a já už měl v úmyslu použít ten pekelně vypadající kov znovu, když tu se náhle dveře samy otevřely a nás ovanul lehce zatuchlý pach starých knih, prachu a nějaké neznámé vůně, snad z nějakých lektvarů. Když jsme vstoupili do místnosti, dveře se za námi s hlasitým zabouchnutím zavřeli a já i Lujší jsem s sebou trhli. Zvědavě jsem se rozhlédl a zvěděl, že dveře jsou připojeny na jakýsi mechanismus, který je dokáže otevírat a zavírat. Kovové dráty od dveří vedly ke stropu a malou dírou se ztrácely kamsi do vyšších pater.
Místnost, ve které jsme se ocitli, byla relativně malá a zaneřáděná veskrze běžným harampádím. V rozích u stropu byly pavučiny a v nich nepříjemně velcí pavouci. Nacházeli se zde jen jedny dveře, ale na nich byla výstražná lebka, která jasně zvěstovala, že tudy cesta k čarodějnici nevede. Jedinou další možností jak postupovat dál byly točité kamenné schody. A tak jsem se vypravily vzhůru a v dalším patře to bylo podobné. Dle stejného principu jsme se dostali až do třetího patra, kde se ráz interiéru změnil. Všední fádnost ustoupila okultní atmosféře a kolem nás to konečně vypadalo, jako v domě někoho, kdo ovládá ne zrovna přátelskou magii. Na stěnách vyselo několik hodně zvláštních gobelínů, na nichž díky nějaké fosforeskující barvě zářily podivné runy. V policích bylo pár zaprášených knih, nějaké pestře barevné lektvary a plno trochu nechutných věcí, jako jako je slepičí pařát, nebo hlava havrana. I v této místnosti byly dveře, ale na nich již výstražná lebka nebyla a bylo celkem jasné, že jde o soukromý pokoj čarodějnice, kde přijímá své hosty. Lehce mne zamrazilo v zádech, když jsem spatřil dým či mlhu, která se z pod dveří pomalu valila ven a pak se rozplývala do nicoty. Dveře byly z masivního a starého dřeva a do kamene byly zachyceny až přehnaně mohutnými kovovými panty. Podíval jsem se na Lujší a ta měla ve tváři takový ten výraz, který říkal: "Až po tobě, starý brachu." Nechtěl jsem vypadat jako zbabělec a tak jsem s předstíraným sebevědomým přišel ke dveřím a zaklepal na ně prstem.
"Jen dál, jen dál," ozval se skřehotavý hlas a jak se dalo čekat, dveře se samy otevřely.
V prvé chvíli jsem se domníval, že jsme padli do nějaké zákeřné léčky a já pro jistotu přestal dýchat, protože společně s otevřením dveří se na nás vyvalila obrovská masa těžkého kouře. Ten se valil z místnosti a bránil nám pohlédnout do jejího interiéru. Kouř byl těžký a držel se při zemi, ale bylo ho tolik, že nám dosahoval až k hrudi, takže jsme pro nestranného pozorovatele museli vypadat jako dvě busty kráčející v mracích. Zdálo se však, že kouř není nebezpečný a tak jsem svým plicím dopřál jedním nádechem trochu potravy a vkročil do místnosti s Lujší za zády.
Chvíli mi trvalo, než se mé oči přivykly šeru a než z pokoje vyvanulo dost kouře, aby bylo lépe vidět. Nejprve jsem si všiml, že všechen ten kouř generuje jakýsi velký černý kotel, který byl v rohu místnosti ve výklenku a pod nímž hořela dřevěná polena. Místnost byla malá a přibližně čtvercová, odhadem tak šest na sedm metrů. Na stěnách byly police přeplněné hodně nebezpečně vypadajícími lektvary a podivnými voodoo předměty, o kterých jsem se raději ani nepokoušel dedukovat, k čemu jsou dobré. Nesměly chybět ani mohutné staré knihy a plno dalších klišé. Skoro jsem měl pocit, že ty věci tu jsou jen na okrasu a pro ohromení návštěvníků. Bylo to až moc okázalé.
A pak tu byla ona. Čarodějnice seděla za mohutným dubovým stolem a její tvář se na nás dívala s lehkým úsměvem, ale možná to byl spíše škleb. Čarodějnice měla snědou pleť a vypadala na lidskou mulatku něco mezi čtyřiceti a padesáti lety starou. Jako uhel černé vlasy měla spletené do dredů a ozdobené korálky hnědé a červené barvy. Čarodějnice měla hnědé oči a kolem nich vrásky. Ale nejvíce mne překvapilo její oblečení. Nebyl jsem si tím kvůli tomu kouři jistý, ale vypadalo to, že je nahá. Mlha jí nyní, když seděla, dosahovala těsně nad prsa a vše níž se ztrácelo v nezřetelných obrysech.
"Ehm, těší nás, mocná čarodějnice, my jsem dobrodruzi Lujší a Jarda a hledáme odpovědi," započala Lujší konverzaci.
Čarodějnice se vůbec nehýbala ani nemrkala a já začal mít pocit, jestli to není jen nějaká figurína. Pak se však za stolem vymrštila a stanula před námi ve své plné nádheře. Jak se zvedla, mlha jí nyní dosahovala sotva k bokům a my spatřili její velká a už lehce povadlá prsa s neobvykle velkými bradavkami. Čarodějnice stále nic neříkala a aniž by z nás spustila svůj vypoulený zrak, obešla svůj stůl a přišla k nám tak blízko, že by to znervóznělo i toho největšího odpůrce osobního prostoru. Pak nás ta zvláštní žena oba začala očichávat a přitom kolem nás šmejdila svým nosem. Já cítil zvláštní mrazení v zátylku, když jsem tu prsatou bytost měl za svými zády a cítil, jak se mi její bradavky otíraly o kožené brnění a ona mne očichává za krkem. V té chvíli mne napadlo, jestli mám dobře umytý krk, jak mi během mého dětství vždy radila maminka, ale předpokládal jsem, že ani ona nemohla mít na mysli tuhle situaci. Ostatně krk jsem neměl umytý tehdy ani nyní. Pak se čarodějnice prudce otočila a její dredy mně zalechtaly na pokožce. Následně přistoupila k Lujší a začala očichávat i ji. Teprve nyní začala vyluzovat nějaké zvuky, ale nebyla to slova, spíše jen tiché mručení a pobrukování. Čarodějnice také z nějakého neznámého důvodu prohlížela Lujší vlasy, chytila je mezi prsty a čuchala k nim. Poté ta nekonvenční žena prohrábla svou rukou Lujší celou kštici a v jednu chvíli to skoro vypadalo, jako by hledala, jestli nemá vši. Následně začala ohmatávat svými dlouhými prsty lebku mé společnice a lehce její hlavou vrtěla sem a tam. Přitom jí pomalu obcházela dokola a já si všiml, že prsa čarodějnice se občas Lujší dotýkají.
Lujší vypadala nervózně a v obavách se zeptala: "Eh, hledáte něco určitého, nebo je to jen samoúčelné ASMR?"
Čarodějnice se nenechala vyrušovat a přiložila svůj obličej jen pár centimetrů od tváře Lujší a velice pečlivě si jí prohlížela. "Hm, zajímavé... totiž ne, úplně tuctové!" promluvila konečně ta podivná bytost a pak se postavila asi metr před nás a zkřížila ruce na hrudi, čímž se její lehce povadlá prsa zvedla. Dívala se takto na nás asi půl minuty, než zase promluvila: "Já jsem Laura, místní čarodějnice a vy hledáte ty ztracené děti, že?"
"Tak jest, hledáme ty děti a hodláme ukončit zlo, které za jejich únosy stojí," řekl jsem jasně a srozumitelně, aby bylo hned jasné o co nám jde a Laura nás snad znovu nemusela očichávat, aby se něco dozvěděla.
"Tak to vám přeji hodně štěstí, hlupáci. Ukousli jste si větší sousto, než jaké dokážete pozřít," řekla Laura lehce posměšně a podrbala se pod pravým prsem.
"Hele, jestli tvrdíš tohle, tak musíš vědět, kdo v tom má prsty!" vyhrkla Lujší zbrkle a náhle si uvědomila, že opustila svou heroickou dikci a její slova byla příliš familiární. Nicméně se zdálo, že Lauře je to fuk.
"Nevím, kdo přesně za tím stojí, ale mohu vás ubezpečit, že ovládá hodně mocnou temnou magii."
"Že by ty neposedný holky s holejma zadkama měly pravdu a byl za tím zlý černokněžník?" zamyslela se Lujší.
"Černokněžník? Pche!", odplivla si Laura a pak se sama trochu vylekala, když si uvědomila, že zaneřádila svou vlastní podlahu. "Ta bytost, která za tím stojí, není člověk, tím si jsem jistá, ale jeho magie je temná jako ta nejhlubší propast."
"Není člověk," uvažovala Lujší a oči jí při tom přemýšlení těkaly po místnosti "snad nějaký duch, nebo démonická entita?"
"To vám nepovím," zakabonila se Laura a vysypala ze svých neexistujících rukávů další informaci: "Ale ta bytost opředená temnou magií v tom není sama. Je zde ještě někdo, kdo s ní spolupracuje". Poté se čarodějnice zamyslela, jako by se snažila na něco upomenout. "Použila jsem veškerou svou dostupnou magii, prohlédla skrze temnotu a snažila se poodkrýt oponu této tragédie, ale ta druhá bytost mému zraku uniká. Je mýtická a nebezpečná, ale ještě více mne překvapuje, že ty dvě bytosti se nesnáší. Tak strašně moc sebou navzájem pohrdají. Proč však spolu na únosech dětí spolupracují, to nechápu." Po těch okázalých slovech se nečekaně Laura posadila na kraj stolu a mezi šedavými cáry kouře se objevily obrysy jejího klínu.
"Tak to je hustý... eh, tedy ty vaše informace!" řekl jsem překvapeně a snažil se dívat Lauře do očí, ale moc se mi to nedařilo.
Laura se na hraně stolu majestátně pohupovala a její velká prsa se začala vlnit v hypnotickém pohybu nad matně viditelným a nezřetelným bobříkem upraveným do trojúhelníčku. Pak opět promluvila: "Svého nepřítele najdete na jihu, ale to již víte. Tam, v Zakázaném lese, je rozbořený hrad a zlo dlí v podzemí pod ním." Poté Laura seskočil ze stolu, obešla ho a zase si sedla na židli. "Je to odsud asi patnáct mil přesně na jih."
Lujší byla informacemi potěšena a i já jsem byl přesvědčený, že nám čarodějnice pomohla.
"Jsme vám neskonale vděční za tyto informace, moudrá ženo," najela Lujší opět na heroické vyjadřování. "Jak se vám odvděčíme?"
"Odvděčíte?" zeptala se Laura překvapeně. "Já nic nechci, vypadněte, mám práci!"
"Cože?" vypravila šokovaně Lujší. "Vy nechcete naši krev, oběť prvorozeného, nebo alespoň semeno mého společníka?"
"Semeno? Ne, to je na prd! Není to vhodná ingredience skoro pro žádné užitečné kouzlo nebo lektvar. Ať si ho váš kamarád schová pro někoho jiného!"
"Ou, to je škoda, ale já se vnucovat nebudu," řekl jsem zklamaně a otočil se k odchodu.
Lujší se uklonila a rovněž se otočila s úmyslem opustit místnost, když tu náhle čarodějnice ještě řekla: "Děláte chybu, když se do toho pletete. Tohle je dalece nad vaše síly. Nedělám si srandu. Tohle nemůžete přežít!" při těch slovech mne zamrazilo v zádech. Skoro bych přísahal, že místností se prohnal nějaký smrtelný chlad a ticho, které znělo jako křik mučených duší. Otočil jsem se naposledy na Lauru a ta na nás hleděla přísným pohledem zpoza stolu. Vypadala smrtelně vážně a šel z ní strach. Nic jsem už neřekl a společně s Lujší jsme opustili místnost i věž a opět vyšli do noci.
Když jsme vyšli na ulici a nad hlavami nám zářily nespočetné hvězdy, ještě chvíli jsem mlčeli. Poslední slova Laury byla děsivá a setrvávala v našich myslích jako černý mrak na obloze našich plánů. Opravdu jsme si ukousli moc velké sousto? Mrtvoly našich předchůdců naznačovali, že čarodějnice může mít pravdu. Ale ani jeden z nás si nyní nedokázal představit, že bychom se otočili a zbaběle se vrátili zpět. Mlčky jsem šli vlahou nocí směrem k jihu s úmyslem neztrácet čas. V rychlosti jsme se domluvili, že se kousek před zakázaným lesem utáboříme a k rozbořenému hradu se vypravíme až ráno po spánku. Procházeli jsme vesnici, když tu nás náhle zastavil něčí hlas, který vyštěkl ze tmy jako potlačený vztek špinavého psa. Byl mi povědomý.
"Tady seš, ty píčo! Sis myslela, že to nechám jen tak?!" ozval se primitivní hlas a pak ze stínu stromu vystoupil Velký Mozol s dvěma takřka stejně velkými surovci a každý z nich držel v ruce mohutnou sukovici.
"Co to máš sebou za bukvice? To je tvůj nabíječ a urolog?" zeptala se Lujší drze.
"Tohle tě bude mrzet, svině!" zařval Velký mozol a pak už na nic nečekal a s oběma kámoši se na ní vrhli.
Následující souboj asi nemá cenu podrobně popisovat, protože se odehrál rychle. Jakmile se Velký Mozol rozběhl na Lujší, ta ho precizním kopem do rozkroku poslala do kolen a pak mu přesným úderem dýky do krku přeťala míchu a on padl mrtvý k zemi. Další hromotluk se při tom pohledu zarazil, ale v následujícím okamžiku se mu do krku zaryla dýka, kterou po něm Lujší hodila a on s chroptěním padl k zemi a během pár vteřin vykrvácel. Třetí chlap se vrhnul na mne a já mu jediným švihem meče usekl hlavu. Byli to ubožáci. Možná dost drsní, aby doma mlátili manželku a vyskakovali si na sedláky, ale proti nám neměli vůbec žádnou šanci. Lujší sebrala z jedné mrtvoly svou dýku, překročila bezvládná těla a pokračovala v cestě na jih, jako by právě zaplácla obtížného komára. A já šel za ní.
Prošli jsme vesnici, která nyní již dokonala ztichla a domy a chalupy se před námi vynořovaly ze tmy jako hranatí a mlčenliví obři. Za zády nám svítilo do tmy jen pár posledních oken, kde možná ženy látaly při svíčkách trenýrky manželům, nebo je přemlouvaly k milování. Když jsme opustili vesnici, naše kroky nás vedly kolem několika menších polí a nějakého velkého statku, snad patřícího místnímu hospodáři. Za plotem nás uvítal nadšeným funěním krásný pes, který šel podél celého plotu s námi a když jsme se od pozemku vzdalovali, měl čumák prostrčený mezi plaňky plotu, stále šťastně vrtěl ocasem a dlouho se za námi díval. Za poli byla velká louka s několika remízky, pokud šlo v té tmě soudit. Asi za hodinu jsme došli dost daleko a před námi se ve vzdálenosti několika mil rýsovala silueta Zakázaného lesa. Ideální příležitost a čas se utábořit. Lujší si ustlala v mechu pod jedním stromem a já zatím rozdělal malý oheň, aby nám bylo teplo. Rychle jsme ještě snědli trochu sušeného masa, které jsem měl v brašně a pomalu se chystali ke spánku. Lujší mi zrovna vyprávěla nějakou hrozně nudnou historku, když v té chvíli jí spadl na hlavu žalud.
"Au, sakra, co to?" zaklela zlodějka, podrbala se na hlavě a podívala se vzhůru. "Zdá se, že příroda je v tomto kraji nepřátelská," dodala ještě s úsměvem a měla v plánu se zachumlat do lehké deky. V následující chvíli však z koruny stromu spadl další žalud na mé rameno.
"No tohle?" podivila se Lujší. "To je nějaký nový druh útočného stromu?"
Já se podíval vzhůru a náhle na mne padly obavy. Opatrně jsem vstal a sáhl po jílci svého meče. "Sedíme pod lípama," řekl jsem potichu a Lujší v té chvíli zvážněla a já viděl, jak položila svou jemnou ruku na kuši, kterou měla položenou u paty stromu.
Chvíli se nic nedělo a já i Lujší jsme naslouchali okolí a obezřetně se rozhlíželi. Nebylo vidět vůbec nic podezřelého, dokud jsme z koruny stromu nad námi nezaslechli tiché šustění. Byl jsem už dost zkušený, abych poznal, že to nebyl přirozený zvuk stromu. Někdo se ve větvích skrýval. Podíval jsem se tím směrem, ale náhle se podobný tichý zvuk ozval z koruny stromu vedlejšího. "Sakra, je jich tu víc?" blesko mi hlavou.
Situace vypadala čím dál tím více záhadněji. Ten divný zvuk se začal ozývat v prostoru kolem nás. V jednu chvíli bych přísahal, že jsem ho zaslechl ve vzduchu tak deset stop ode mne, ale nic tam nebyl vidět. Znělo to jako šustění křídel a v jeden okamžik bych byl ochoten přísahat, že jsem slyšel smích. Vysoký a škodolibý. Už mne to přestávalo bavit a já začal být naštvaný a frustrovaný, ale naštěstí se mnou byla Lujší. Těkala pohledem kolem sebe a byla napjatá jako struna. A pak se to přihodilo.Ten slabý a zvonivý smích se ozval nedaleko od nás, Lujší máchala rukou a odhodila tím směrem nějaký prášek z jednoho váčku, který měla připevněný u svého zlodějského opasku. A my to spatřili. Jen nezřetelně a na chvíli, ale to nám stačilo. V tmě vlahé noci se na pozadí nádherné hvězdné oblohy objevil světélkující obrys malé bytosti, ne větší než malá kočka, která se vznášela na svých jemných křídlech ve vzduchu.
"Víla!" vyhrkla Lujší a v ten okamžik bytost zase zmizela a šustění se ozvalo z hustého listoví koruny stromu, kam se víla schovala.
"No tak, ukaž se, my ti neublížíme," zvolala tiše Lujší do vzduchu a pak jsme naslouchali a hleděli pátravě do spletitého chaosu listí, které bylo zespodu osvětleno ohništěm.
Chvíli se nic nedělo, dokud jsme nezaslechli za svými zády vysoký a jemný hlásek: "Kam se díváte? já jsem tady!"
Rychle jsme se otočili a spatřili malou vílu, která ležela na dece Lujší, měla ruce pod hlavou a tvářila se, jako by si chtěla ustlat v pelíšku bystré zlodějky. Nemohu popřít, že se mi při pohledu na tu malou bytost rozbušilo srdce. Ne snad se strachu, ale vzrušením. Víla měla kudrnaté dlouhé vlasy, které hýřily barvami jako hodně exotický papoušek a co bylo hlavní, byla úplně nahá. Vlastně mne to nemělo překvapit, protože absence oděvu byla pro tyto vzácné bytosti běžná. Víly si nevyšívají sukénky ze stříbra měsíčních paprsků a snad by je oblečení i příliš tížilo a znemožňovalo by jim se zneviditelnit, což byla jedna z jejich unikátních schopností. Víla se na dece Lujší posadila a usmívala se od ucha k uchu. Vypadala jako zmenšenina mladé dívky a kdyby měla normální velikost, odhadoval bych její věk na patnáct až dvacet let. Ale víly byly mimořádně dlouhověké, takže jí klidně mohlo být více jak sto let. Víla měla neuvěřitelně krásnou a štíhlou postavu, pokožku jemnou jako hladina lesní studánky a na zádech se jí lehce pohybovala průsvitná křídla, která zářila duhovými barvami. Měla malá prsa s drobnými růžovými bradavkami a její buchtička byla zcela holá. Pleť víly byla světlá a její obličej vyzařoval optimismus a laškovné rošťáctví. Měla malý nosánek a pihy, které jí propůjčovaly roztomilý vzhled.
"Fíha, opravdová víla," řekla Lujší ohromeně "a k tomu nudistka!"
"Já nejsem žádná nudistka, vy odění humanoidi a jmenuji se Terka!"
"Těší nás, Terko," řekl jsem galantně na úvod seznámení. "Co tě přivádí do naší blízkosti? Nejsem odborník na váš druh, ale co vím, setkání s lidmi se spíše vyhýbáte."
"Ach, vy hraničáři jste vždy tak dobře informovaní o fauně a floře, jak zajímavé," pobaveně se Terka zasmála. Pak však víla zvážněla a řekla: "Přišla jsem vás varovat. Nesmíte chodit do... jak že tomu říkáte? Hm, do Zakázaného lesa. Poslední týdny jsem viděla mnoho z vašeho druhu, kteří tam skonali. Někteří se k němu ani nedostali."
"A co se jim stalo?" vyzvídala Lujší.
Terka se zamyslela a přitom se podrbala na svém malém nose "No, to je různý. Ale většinu z nich zabili živočichové z lesa." Malá víla ztišila hlas a my museli přijít blíž, abychom jí slyšeli. "Les ovládá zlá magie a většina tamních živočichů je pokřivený temnou silou a má rozkaz zabít každého nového návštěvníka, který do lesa vkročí, nebo se k němu přiblíží." Terka pak vykulila své blankytně modré oči a zdálo se mi, že jí při vzpomínce na násilí hrůzou trochu vstaly její barevné vlasy na hlavě. "Toho posledního hrdinu zabila žába. Ne normální, ale zvrácenou magií pokřivená žába! Byla velká jak pes a kousla ho do hlavy a otrávila svým jedem." Terka se při vyprávění objala svýma vlastníma rukama a přimáčkla svá malá prsa ke své hrudi. "Ten chlap, zezelenal, zmodral a pak se mu objevila pěna u pusy a on se klepal jako šílený. A pak byl tuhý. Zrovna támhle," dodal Terka a ukázala asi půl míle od nás.
"Eh, to byl nějaký chcípák, když se nechal zabít žábou," mávla Lujší rukou, ale v očích mé společnice jsem viděl záblesk obav.
"No to teda nebyl! Viděla jsem ho tábořit nedaleko odsud a měl fakt velkej penis!"
"Ou, tak to jo. To musel být určitě hrdina!" ironicky souhlasila Lujší.
"No, určitě jo!" potvrdila Terka. "A vy byste odsud měli zmizet, než si vás taky najde nějaká žába, nebo jiná vobluda."
Těch strašidelných historek jsem měl tak akorát dost a tak jsem se do toho vložil po praktické stránce a vyjasnil jsem Terce situaci: "Hele, my skutečně nemáme v plánu vzít nohy na ramena. Pokud chceš, abych přežil i já a můj ještě větší penis, tak nám koukej říci, co víš, abychom se na to mohli připravit!"
Terka se zamyslela a já jsem radši neuvažoval nad tím, co se jí zrovna honí hlavou. Po chvíli uvažování víla odpověděla: "Dobrá, pomůžu vám," a při těch slovech energicky vstala, až se jí její malá prsíčka laškovně zhoupla.
Naše nová společnice se rozhodla započít své rady a vyprávění zjevně velice seriózně a tak se zprvu mlčky procházela po dece sem a tam, občas se podrbala ve vlasech či na bradě a pokyvovala tiše hlavou, jako by si sumírovala svou nadcházející řeč. Její dlouhé a sexy nohy se pohybovaly na špičkách a zdravá stehna jí hrála uměřenými svaly, stejně jako její kulatý zadeček a oblé boky. Terka takřka neohýbala kolena a její krok připomínal nějaké baletní cvičení, ale já ji podezříval z toho, že to dělá jen z toho důvodu, aby přitáhla pozornost na ladnost svých nohou a smyslné pozadí. Pak se Terka zastavila, podívala se nahoru do našich nedočkavých očí a řekla kupodivu něco praktického a užitečného, což jsem vlastně nečekal:
"Skrze Zakázaný les vede do jeho středu chráněná cesta. Je posledním pozůstatkem doby před mnoha lety, kdy byl les bezpečným útočištěm a místem veselí a nevázaného dovádění a sexu."
"Cože?!" vyhrkl se zebe Lujší.
Terka se nenechala vyrušit, mávla směrem k Lujší rukou a odpověděla: "Každý les je místem dovádění a sexu, to je příroda, ty asketický člověče!"
"Fíha," hvízdla si Lujší.
"Bezpečná cesta je lemovaná houbami. Světélkujícími houbami, které odpuzují zlo a skýtají bezpečí pro dobré a spravedlivé..." pak se Terka obrátila na nás a řekla: "Jste dobří a spravedliví, že?"
"No jasně!" potvrdila Lujší.
"Dobrá, ale hlavně se nepokoušejte ty houby jíst, jsou otrávené!"
"Dobrotivé houby, chránící spravedlivé, jsou otrávené?" vyjasňovala si skutečnosti zmatená zlodějka.
"Jasně, to je proti slimákům!" zase mávla Terka rukou, jako by to mělo být všem zřejmé.
"OK, to je jasné. A ta bezpečná mykologická cesta nás dovede až do toho rozbořeného hradu ve středu lesa, kde se skrývá ten padouch?" chtěl jsem si vše ujasnit.
"No, skoro, ta cesta nevede až k hradu. To místo je až příliš zkažené, ale vede do jeho blízkosti."
"Dobrá, to je fajn. A víš něco o tom, co nás může čekat v tom hradu a v jeho podzemí?" dál jsem se snažil získat co nejvíce informací, dokud se mi při pohledu na krok Terky neodkrví mozek.
"No, vlastně moc ne," připustila Terka a konečně se zastavila. "Budou tam nějaké obludy, to je jisté. Zlé a temné, to je jisté taky. A možná tam taky bude ONA!"
"Cože, jaké ONA zase?!" vytřeštila Lujší oči při při pomyšlení, že se bude muset utkat s nějakou ženskou označenou velkými písmeny.
"No, jak bych to řekla..." dumala Lujší a sumírovala si ve své malé hlavičce slova, aby zněla co nejvíce věrohodně, protože ve své podstatě to co chtěla říci vůbec věrohodné nebylo. "Víte, já v blízkosti toho hradu, ale i dál od něj, viděla jednu ženu. To je samo o sobě divné, ale ještě divnější je to, jak vypadala. Nebyla to žádné bojovnice, čarodějnice nebo něco takového, co byste na podobném místě čekali. Ta žena byla oděna v luxusní večerní šat, neměla žádné zbraně a co je nejdivnější, byla neuvěřitelně šíleně ultimátně super sexy."
S Lujší jsme se podívali na Terku tak nevěřícně a pochybovačně, až to drobnou vílu vytočilo. Terka si dala ruce v bok, trochu se rozkročila a štěbetavým hláskem plným uražené pýchy nám vyčetla: "Já to myslím vážně! Fakt jsem jí viděla! Nepředstavitelně nádherná žena v elegantní večerním šatu se tam procházela jako by nic a chodila z a do hradu jako na nákupy zlevněných podprsenek!"
"No, dobrá, my ti věříme," snažil jsem se vílu uklidnit a pak jsem dodal směrem k Lujší: "Ostatně ta prsatá čarodějnice Laura nám říkala, že je v tom zapletena ještě nějaká mýtická a záhadná bytost, které s tím zlem spolupracuje a nesnáší ho. To možná bude ona."
"Jo, ale čekala jsem nějakého beholdera, nebo zlého draka a ne sexy femme fatale!" řekla zamyšleně Lujší a drbala se zmateně na hlavě.
Terka byla zjevně z toho vyprávění příliš zmožená a tak si klekla a položila své kulaté pozadí do trávy, načež trochu vyjekla, snad z toho důvodu, že jí nějaké stéblo zalechtalo na tom správném místě. Zdálo se, že víla nám řekla vše, co by mohlo být užitečné a náš rozhovor se chýlil ke konci.
"No dobře, asi už máme plán," ujasňoval jsem si situaci. "Teď se vyspíme a ráno vyrazíme po té bezpečné cestě k hradu. Už se na tu sexy kočku těším!"
Terka se zase postavila a podívala se mi do očí: "Abys nelitoval. Znám muže. Garantuji ti, že až jí uvidíš, budeš mít takovou erekci, že nebudeš schopen boje. I ta tvoje polo-elfí kočka vedle ní vypadá jako leprou schvácená opice."
"Cože?!" zase vyjekla Lujší a ve tváři se jí objevil výraz pohoršení.
Ale Terka už na nás neměla náladu, vznesla se do vzduchu na svých duhových křídlech a zastavila se před mýma očima tak, že jsem před svým zrakem měl její holou čárku, která připomínala dosud nerozpučené růžové jarní poupátko. "Vrátím se k vám přesně o rozbřesku," a pak neuvěřitelnou rychlostí vystřelila ta drobná bytost kamsi do černi noční oblohy a zmizela nám z očí.
"Coura!" procedila Lujší přes rty a pak se zachumlala do deky a zavřela oči.
Vzdor nebezpečí, které nás mělo v nejbližších hodinách čekat, bylo mé probuzení více než příjemné. Vůně lesa a přírody se svěže proháněla okolím a svit ranního slunce přetřel krajinu zlatavou barvou. Když jsem otevřel oči, padl můj pohled na několik nadýchaných obláčků na obloze a sokola vysoko na nebi, který s rozpaženými křídly ladně klouzal vzduchem. Vítr ševelil v jehličí a souzněl s bzukotem hmyzu, který byl hned po ránu mnohem pracovitější než já. Do té nádherné symfonie ranní přírody se vloudil i zvláštní popěvek beze slov, jehož vysoký tón se nesl vzduchem jako druidská píšťala. Otočil jsem hlavu tím směrem a spatřil Terku, která seděla na jedné nízko položené větvi, kmitala nožkama ve vzduchu, koukala se do okolí a něco si prozpěvovala. Harmonii spokojenosti následně narušil hlas Lujší:
"Nevoní to tak dobře, jak jsem doufala," rozmrzele pronesla má zlodějská kamarádka a pak ještě trochu rozfoukala malý oheň, nad kterým se na větvi otáčelo něco, co vypadalo jako odraný bažant.
Zdálo se, že dnes jsem začal den jako šovinistický lenoch, kdežto obě dámy již pilně pracovaly. Trochu jsem se protáhl a spokojeně se usmál.
"No né, statečný hraničář se nám probudil!" řekla Lujší, ale její tón nezněl příliš vyčítavě. "Doufám šéfe, že si dáš bažanta, ulovila jsem ho před půl hodinou v křoví," pak do bažanta Lujší píchla nožem a dodala: "Nevypadá, že by byl posedlý temnotou a pokud ano, tak jsou síly temna slabší, než jsme se obávali."
"Výborně, mám hlad," řekl jsem osvěžen spánkem, posadil se a zase se protáhl.
Terka stále seděla na větvi a tiše si pobrukovala. Lujší brzy bažanta zručně upravila a jeho část mi naservírovala na plochém kameni. Nadšeně jsem se pustil do jídla. Byl vynikající. Během jídla jsme naše plány neprobírali, ostatně ani nebylo třeba, protože se zdály jasné. Jakmile jsme se nasytili, uhasili oheň a trochu se upravili, byl čas vyrazit k Zakázanému lesu, jehož silueta se na horizontu táhla jako temný pás plný výzev a nebezpečí.
Oblast Temného lesa od nás byla oddělena bujnou loukou, jenž byla porostlá vysokou trávou a rostlinami všeho druhu. Nevím, jestli jsem si to jen vsugeroval, ale jak jsme se blížili k cíli naší cesty, svěží atmosféra krásného rána začala vyprchávat a já cítil slabých chlad, který se mi zařezával do kůže. Těkal jsem očima po okolí, abych snad nebyl překvapen nějakou žábou, před kterou nás varovala Terka, ale nic jsem neviděl. To ovšem neznamenalo, že by zde nic nebezpečného nečíhalo, protože hned několikrát mou pozornost upoutaly podezřelé zvuky a já spatřil trávu a rostliny, které se podivně chvěly, jako by se u země pohybovalo cosi velkého. V podobném duchu jsme dospěli až k hranicím Zakázaného lesa a já shledal, že své jméno získal oprávněně. Pohled mezi staré stromy do jeho nitra byl nepříjemný. Chladná temnota se proháněla mezi kmeny stromů a nepříjemné vrzání dřeva tahalo za uši. I štěbetání ptactva utichlo a bylo vystřídáno občasným řezavým krákáním. Dle instrukcí Terky jsme ještě chvíli šli po obvodu lesa, dokud nás kroky skutečně nedovedly k cestě lemované zářícími houbami, která se zařezávala do temnoty lesa. Některé z hub měly skoro půl metru na výšku a jejich cesta se klikatila jako obrovská stonožka. Houby vyzařovaly různé barvy, ale převážně zeleno-žlutou a slabě modrou. Ten pohled nebyl příjemný. Jako provaz natažený přes propast plnou jedovatých hadů. Zhluboka jsem se nadechl a podíval se na své dvě společnice. Lujší vypadala trochu vyplašeně a Terka přestala zářit, sedla si zlodějce na hlavu a schovávala se za jejími vlasy. Kdyby situace nebyla tak vážná, byl by ten pohled roztomilý.
Jako první jsem hranici Zakázaného lesa překročil já. Bylo to jako vejít z vyhřátého srubu do zimní vánice. Nedá se říci, že by v lese byla vyloženě zima, spíše zde panovala nepříjemně studená atmosféra strachu, která ze mě vysávala teplo i chuť žít a radovat se ze života. Opatrně jsem našlapoval po stezce lemované houbami a jehličí a měkká půda mi pod nohama tiše brumlala. Znělo to jako varování, abych nesešel z cesty. Lujší s Terkou na hlavě mi byly v patách. Nemohl jsem si pomoci a pravidelně jsem se díval na levou i pravou stranu a nezřídka zde spatřil mezi temnotou lesa pátravé oči či nějaký stín, který mohl patřit běžným živočichům lesa, stejně jako nějakému stínovému démonovi. Ponuré ševelení nás obklopovalo ze všech stran a když jsem se otočil, už jsem nedohlédl ani východ, kterým jsme přišli. Terka si schovávala obličej za vlasy Lujší, jako by ty hrůzy kolem ani nechtěla vidět. Seděla na hlavě zlodějky jako na koni, nohy měla roztažené, ale byla tak dobře zamotaná do kštice Lujší, že by mohla být vyobrazena i jako ilustrace v knížce pro katolické děti.
Šli jsem po stezce dlouho a já nedokázal odhadnout, kolik času už mohlo uběhnout, protože skrze hustý porost korunu stromů jsem neviděl slunce. Snad to mohla být hodina, možná dvě, když jsem si všiml, že houby po stranách cesty řídnou a svítí méně intenzivně.
"Blížíme se k hradu. Temnota zde přebírá vládu," špitla vystrašeně Terka zpoza vlasů a schovala se do nich tak dokonala, že nebyla vůbec vidět, zato Lujší vypadala, že se už roky nečesala.
Já si položil ruku na jílec svého meče a dál jsem postupoval mnohem obezřetněji než dříve. Les ztichl a ještě více potemněl. Stromy se tiše klátily ze stranu na stranu a jejich nízko položené větve bez listí a jehličí se natahovaly jako pařáty kostnatého démona. Lesem se proháněla studená mlha a já bych přísahal, že ten pohyb musel být řízen nějakou myslí a nemohl být přirozený. Po kmenech stromů i na zemi lezlo neobvyklé množství velkých brouků, stonožek a jiného odpudivého hmyzu. Najednou mne zase přepadl ten pocit, že jsme si možná na sebe vzali břemeno příliš těžké a nebezpečné. Výhružné ticho lesa nás obtáčelo stále těsněji a skoro se zdálo, že z nás chce vymáčknout naše duše a podrobit je nějakému strašlivému mučení. Cítil jsem, že každou chvíli se musí něco stát. Temnota lesa na nás hleděla jako na svou oběť a hladově olizovala své tesáky těsně před tím, než vyskočí ze spleti suchých větví a křovisek a zakousne se nám do krků.
A pak se to stalo! Za jedním obzvláště velkým a mohutným stromem se ozval syčivý zvuk a náhle před nás skočila krysa. Obrovská krysa, jistě třikrát větší, než krysy obvykle bývají. Stála od nás dobrých deset stop a vydávala agresivní a nepříjemné zvuky. Její oči byly jako velké červené korálky. Náš protivník měl špinavou a zatuchlou černou kůži, která smrděla plísní. Krysa měla u pusy pěnu a její trhavé pohyby naznačovaly, že se na nás chystá skočit. Byl jsem si jistý, že je prolezlá chorobami a parazity. Tohle nebylo dítko Matky přírody, ale pokřivená a groteskní stvůra vytvořená velice temnou magií nesmírné síly. Uchopil jsem jílec svého meče ještě pevněji s úmyslem bleskurychle tasit a zabít to odporné stvoření dříve, než nás snad kousne. I Lujší vzala do ruky jednu svou dýku zjevně s plánem jí po kryse hodit, ale než k tomu došlo, stalo se něco, co nikdo z nás nečekal.
V nedalekém křoví znenadání cosi hlasitě zachřestilo a my všichni včetně krysy jsme se tím směrem podívali. Z křoví se vyřítil medojed a dvěma skoky se vrhnul na krysu, která se pokusila o obranu. Marně. Medojed jí jednou tlapou přitlačil k zemi a pak se jí zahryzl do krku a nutno říci, že fakt brutálním způsobem urval hlodavci hlavu a krev krysy potřísnila nejen medojeda a zem, ale i Lujší, která vyplašeně vyjekla.
"Co to sakra...?" uniklo mi z úst, když jsem viděl, jak se medojed znova zahryzl do mrtvého těla krysy a urval z ní kus masa a začal ho pojídat.
Chvíli jsme všichni koukali jako zkoprnělí, načež se na nás medojed otočil a promluvil pevným hlasem.
"Co čumíte, vy nuly?!"
"To je medojed!" vypravila ze sebe Lujší, které toto mýty opředené stvoření dosud nikdy neviděla, ale dozajista o něm mnohé slyšela.
"Wow, ty asi budeš místní kronikář, co?" reagoval medojed cynicky na překvapení zlodějky.
O medojedech asi slyšel každý a já jakožto hraničář jsem měl znalosti všech možných živočichů, ale u tohoto tvora jsem si nebyl jistý, co je pravda a co jen zveličené historky a báje. Ale věděl jsem s určitostí, že jestli něco, určitě tohoto tvora nesmíme naštvat. Medojedi dle zvěstí nejsou zlá stvoření, ale jsou dost prchliví a nerudní.
"Zdravím, pane medojede, jak jde život?" začal jsem konverzaci slušně, ale trochu debilně.
Medojed se na mne podíval jako na retarda a zdálo se, že mne chce zpražit nějakou ironickou hláškou, ale pak si to rozmyslel a řekl: "De to dobře, hraničáři, de to dobře."
"No tedy, to je fakt medojed!" stále nemohla věřit svým očím Lujší a koukala na toho černobílého tvora s obdivem i úctou. "Jako malá jsem měla plyšovou hračku medojeda," pronesla nadšená zlodějka, snad aby našeho nového známého potěšila.
"No, to je dobře, tak to má být!" řekl medojed uznale a zdál se skutečně potěšený.
Medojedovy reakce i chování byly v příkrém protikladu s tím, co nás zde obklopovalo. Nevypadalo to, že by měl medojed strach, nebo se jakkoli obával temnoty v lese. Naopak se tvářil, že temnota si musí dávat sakra pozor na něj. Napadlo mne, že bychom se mohli od tohoto legendárního tvora trochu optat na zdejší temnotu a snad se i dozvědět něco nového.
"Poslyšte, pane medojede", dál jsem medojedovi vykal, "víte něco o temnotě, která se usídlila v nedalekém hradu?"
"Jo, tohle?" řekl medojed laxně. "Je tam nějaký temný hovado, ale dosud jsem se s ním nepotkal, takže je ještě naživu."
"Ou, jasně," vyhrkl jsem trochu vyvedený z konceptu tou odpovědí, ale předpokládal jsem, že se medojed jen chvástá a dělá ramena.
"A ehm, neviděl jste tu nějakou děsně sexy ženskou ve večerní toaletě?" vyptával jsem se dál.
"Pche," mávl medojed pohrdavě tlapu, "zas tak sexy není. Moje stará vypadá líp!"
Při té odpovědi jsem začal mít neodbytný pocit, že se od medojeda nic užitečného nedovíme. Ten tvor to měl až moc na háku a nezdálo se, že by ho zajímala naše heroická cesta, nebo cokoli z toho, co se zde děje. Poté si medojed zase uhryzl kus masa z krysy a když ho spolknul, podíval se do vlasů Lujší, kde se stále schovávala Terka.
"Hele, můj brácha má za tejden narozeniny. Nemůžu si tě objednat? Rozumíš, jako že bys vyskočila z dortu?" zeptal se medojed seriózně.
"Sprosťáku!" vykřikla pohoršeně Terka, ale nezdálo se, že by byla až tak uražená, protože bylo slyšet, jak se schovaná za vlasy potichu směje.
Medojed jen znuděně pokrčil rameny, pak vzal zbytek krysy do zubů a odkráčel do temnoty lesa.
"Mám pocit, že tenhle medojed zcela a bezezbytku naplnil mýty, které o něm kolují," řekla zamyšleně Lujší a nevěřícně kroutila hlavou.
"Sou to hrubí sprosťáci a pořád si z nás víl utahují!" stěžovala si Terka, ale já měl takový zvláštní pocit, že se medojedi a víly ve skutečnosti kamarádí a rádi se navzájem škádlí.
Musel jsem si přiznat, že ačkoli setkání s medojedem nebylo po informativní stránce nijak podnětné, jeho neuvěřitelná flegmatičnost s jakou se v tomto temném lese pohyboval, mi vlila do žil trochu odvahy. Zbytek cesty k hradu proběhl bez jakýchkoli výstředností a my konečně stanuli před místem, které se mělo stát finálem naší výpravy. Hrad byl skutečně rozbořený. Zcela mu chyběla střecha a i zbylé zdi připomínaly spíše ruinu. Ani v původním stavu nebyl hrad velký a šlo spíše o tvrz, než nějaký majestátní hrad s mnoha pokoji. Výhružné ticho obklopovalo zvětralé a rozpadlé zdi jako varování a bylo narušováno pouze studeným větrem, který hvízdal mezi dírami ve zdi, jenž kdysi bývaly okny. Po hradu se plazil suchý břečťan a jiné popínavé rostliny a okolní stromy proplétaly své zdeformované větve tou neforemnou stavbou, jako by toužily po doteku či objetí v prázdnu svých depresivních životů. Obešli jsme stavbu dokola a nalezli jen jeden vchod. Obrovská a hodně ztrouchnivělá vrata, která byla pootevřená dost na to, abychom se jimi mohli protáhnout. Za nimi nás uvítalo něco jako nádvoří. Mohutná a kdysi jistě majestátní kašna byla zaneřáděna tlející listím a špínou. Na jejím vrcholu byla podezřele zachovalá socha mladé dívky v rouše evině, která ale měla odpornou hlavu démona. Tvář té kreatury na nás hleděla nepříjemně vypoulenýma očima a vysmívala se nám svým groteskním šklebem s velkým jazykem. I zde se po zdech plazily popínavé rostliny a jejich žluté a hnědé listy strádaly a přežívaly jen silou vůle. V protější stěně byla obrovská díra a schody, které vedly kamsi do podzemí. Naprosto zjevná a jediná cesta dál.
Z té díry se na mne vyvalil tak zatuchlý a letitý smrad, že mne to málem porazilo. Smrdělo to jako mrtvola, která týdny ležela v bažině. Schody byly široké a dole se ztrácely v temnotě. Na stěnách se naštěstí nacházely pochodně a tak jsme si já i Lujší jednu vzali, zapálili je a vydali se vstříc našemu osudu. Musel jsem našlapovat nesmírně opatrně, abych na schodech neuklouzl, protože byly léty a změnami počasí mimořádně opotřebované. Když jsme konečně dosáhli úpatí schodů, nějakou chvíli jsme se rozkoukávali. Široká chodba se před námi táhla desítky stop do šera a pak kamsi v pravém úhlu zahýbala. Bylo zde tepleji než na povrchu a o to více to zde smrdělo. Strop byl vysoko a ztrácel se v temnotě. Opatrně jsem vykročil vpřed a byl připravený na jakékoli překvapení. I Lujší se zdála napjatá jako struna a našlapovala mimořádně tiše. Mihotavý svit našich loučí se vpíjel mezi spáry zdiva, které možná nepoznaly podobně intenzivní jas celé roky, a pak se ztrácel v temnotě před námi. Nebylo snadné odlišit stíny našich těl na stěnách od případného nebezpečí a zachovat rozvahu a klid. Když jsem se zastavil, abych trochu obhlédl situaci, měl jsem pocit, že slyším i tlukot vlastního srdce. Bušilo mi relativně pomalu, ale silně. Buch, buch, jako zvon. A pak jsem zaslechl i něco dalšího. Náhle na mne padl neurčitý pocit tísně a nebezpečí. Snažil jsem se uklidnit a naslouchat. Něco tu nehrálo. Na samotné hranici mých smyslů jsem slyšel vyjma mého srdce a slabého praskání ohně ještě něco. Tiché syčení. Syčení tak nepřátelské a zákeřné, až mne zamrazilo. Něco tu bylo. Něco hrozně zlého a zákeřného. Čekalo to ve stínech jako trpělivá smrt, která pohrdá časem. Vylekaně jsem se podíval na Lujší a ta to slyšela také. Slyšeli jsme to oba, ale neviděli jsem nic. Prostě nic. Kamenné stěny byly nehybné a ve spárách se držela plíseň a lišejník. Mžoural jsem do tmy přede mnou a nespatřil jsem vůbec nic nebezpečného. Nezdá se mi to jen? Není to nějaké šálení démona? Halucinace či iluze? Ne, určitě ne, teď se to zesílilo. Bylo to čím dál tím více hlasitější a přibližovalo se to. Zvuk se tak divně odrážel od stěn a byl natolik neobvyklý, že jsem nemohl určit, odkud přichází. A pak si toho všimla Terka a vykřikla tak strašně vyděšeně, že mi krev zamrzla v žilách. To byl děs někoho, kdo ztrácí smysl pro realitu. A vzápětí to zpozorovala i Lujší.
"Pavouci! Jsou na stropě!" zazněl její vylekaný hlas místností a odrážel se od stěn jako naléhání nejvyšší důležitosti.
Nejsem si jistý, proč jsem to udělal, snad reflex, možná předtucha, ale ačkoli jsem nic neviděl, udělal jsem rychle kotoul stranou a za zlomek vteřiny se na místo, kde jsem předtím stál, snesl na své pavučině odporný černý pavouk zvící obrovského psa. Jeho mnohé oči se zaleskly ve světle pochodní a kusadla měl velká jako čepel krátkého meče. V životě jsem tak hnusného a velkého pavouka neviděl. Mráz mi přeběh po těle a kdo ví, jestli bych zde zcela hrůzou nezamrzl, kdyby se tomu pavoukovi v té chvíli nezarazil do oka šíp z kuše, který vystřelila Lujší. To mne probralo a já vytasil svůj meč tak rychle, že mne to i samotného překvapilo. Konečně jsem se dostal do bojové nálady, zatočil jsem pochodní nad hlavou a v tom zlomku vteřiny si udělal přehled o situaci. Ze stropu se na nás snášelo asi osm obrovských pavouků. Zaslechl jsem, jak mi kolem hlavy prohvízdla další střela z kuše a já se ohnal hořící loučí po nejbližším pavoukovi a jakmile se stáhl, sekl jsem ho mečem do hlavy. Pavouk vydal strašlivě nervydrásající zvuk a stáhl se do tmy. Boj byl vyčerpávající a náročný a nebýt faktu, že jsme měli pochodně, asi bychom to nepřežili. Pavouci se ohně děsili a velice pomáhalo se hodně s pochodní ohánět. Lujší bojovala s takovou energií a statečností, až se mi zalily oči slzami nad tím, jak statečná byla. Další pavouk po mně skočil snad ze vzdálenosti dvaceti stop, ale stačil jsem rychle uhnout stranou a rozpáral jsem mu seknutím meče jeho nechutně velký zadek, který za ním poskakoval jako obrovský pytel hnoje. V příští chvíli mne další osminohá bestie málem zakousla zezadu, ale Lujší pavoukovi něco hrozně nechutného ze svého opasku hodila do očí a on se začal kroutit bolestí a za chvíli zcepeněl. S novou energií a s důvěrou v bojové schopnosti odvážné zlodějky se mi podařilo s pochodní a mečem elegantně protančit mezi dvěma pavouky a dvěma rychlými seky je poslal do říše mrtvých. Posledního pavouka zabila Lujší, když mu hodila dýku do oka a pak mu zabodla hořící pochodeň do hlavy ta brutálně, že se mu skoro rozpadla hlava. Když boj skončil ještě chvíli jsme s pochodněmi prohlíželi každý kout, ale zdálo se, že jsme vyhráli na celé čáře.
Jakmile se přes nás děsivé události několika posledních minut přehnaly, já se začal uklidňovat, hladina adrenalinu v mé krvi klesla a já ke svému zděšení zjistil, že mne něco nepříjemně pálí na stehně. Bylo to kousnutí pavouka či spíše jen škrábnutá jeho tesákem. Rána začala svědit a já pocítil nepříjemné horko, které se mi rozlilo tělem. Musel jsem se opřít o stěnu a zhluboka se nadechnout, abych se trochu uklidnil. Lujší opět zachovala rozvahu a s vážnou avšak klidnou tváří mou ránu prohlížela. Poté se k mému obrovskému překvapení dvěma prsty mého zranění dotkla a následně své prsty od krve očichala a dokonce i ochutnala.
"Jo, je tam jed," řekla klidně a pak vytáhla ze svého opasku malou lahvičku s nějakou tekutinou a nasypalo do ní cosi z pytlíku.
"Děláš si polívku?" odvětil jsem s hraným sebevědomým a snažil se před svou statečnou kamarádkou tvářit mužně.
"Jsem ráda, že se tvůj smysl pro laciný humor nevytratil," pronesla Lujší s úsměvem. "Vlastně je to v pořádku, protože ten jed není moc nebezpečný. Znám tyhle pavouky. Nejsou pokřivení zlem, je to přirozený druh, byť dost vzácný. Jsou velcí, silní a nebezpeční a právě proto je jejich jed slabý, protože ho nepotřebují k přežití."
"To rád slyším," řekl jsem s úlevou a začalo se mi dělat lépe, pravděpodobně jen díky tomu, že mne opustily obavy z nejhoršího.
Lujší mi pak dala vypít svůj lektvar s práškem, ránu mi ovázala a řekla, že to bude jen pár hodin trochu pálit a pak to přejde. Zdálo se, že nejhůře na tom nyní byla Terka. Byla nezraněná, ale k smrti vyděšená. Třásla se hrůzou a koukala kamsi do prázdna. Držela se vlasů Lujší nesmírně křečovitě a pohybovala rty, ale nic neříkala. Věděl jsem, o se děje. Bylo všeobecně známo, že víly pavouky nesnáší a mají z nich panický strach. Jsou to jejich přirození a největší nepřátelé. Trvalo to minimálně půl hodiny, než se Terka pod přívalem naši vlídných slov uklidnila a trochu se vzpamatovala. Byl čas zase vyrazit.
Další místnosti a chodby se zdály pusté a k mému mírnému překvapení se na stěnách začal objevovat nějaký podivný lišejník, který ve tmě lehce svítil. Jen slabě, ale trochu to pomáhalo si udělat přehled o vzdálenějším interiéru. Zrovna jsme procházeli větší místností, která vypadala jako dávno opuštěná a zchátralá jídelna. Dřevěné stoly byly v místnosti rozloženy ledabyle a jeden byl obrácen nohama vzhůru. Židle byly ztrouchnivělá a mnohé se léty již rozpadly a sedět se na nich nedalo. Procházeli jsme tímto místem a vyhýbali se všemu, co by mohlo způsobit při dotyku nějaký hluk.
Tentokrát nás na nebezpečí neupozornily naše uši, ale zrak. Před námi se u země cosi pohybovalo. Bylo to velké a pomalé. Nepříjemně se to táhlo po podlaze a vydával to čvachtavý zvuk. Občas ta zvláštní věc divně zabublala a podivně šustila. Pomalu se to proplétalo mezi stoly a židlemi. Obrová masa se sunula podél zdi po naší pravici a v šeru místnosti se zdála obrovská. Ta věc na nás zatím neútočila, ale přesto nevypadala přátelsky.
"Fuj, je tak falický!" pronesla znechuceně Terka, která dle všeho z nás tří viděla ve tmě nejlépe.
A při těch slovech mi to došlo. To byl zelenkavý červ. Pěkně nechutná a tuhá potvora. Nikdy jsem se s tímto tvorem nesetkal, ale znal jsem ho z knih a vyprávění. Červ se k nám začal pomalu přibližovat a nyní už nebylo pochyb. Jeho tlusté a masité tělo mělo na délku skoro deset stop a bylo pokryto ostrými trny. V přední části měl červ obrovská ústa vybavená mnoha ostrými zuby v několika soustředných kruzích. Slyšel jsem četné historky, jak strašné je být tímto tvorem pozřen zaživa. Rovněž jsem věděl, že plive na dálku nepříjemný toxin, který vás může paralyzovat. Rychle jsem informoval své společníky, aby si udělali představu, s čím mají co do činění, ale Lujší tyto informace pravděpodobně znala rovněž. Odložil jsem svou pochodeň na kraj nedalekého stolu a uchopil jsem do ruky jednu pevnější židli a kryl se za ní jako štítem před plivnutím červa. Lujší udělala to samé. Oranžový svit ohně obou loučí nyní osvětloval místnost z nezvykle nízkého místa a stíny se matoucím způsobem protáhly a jejich pohyb roztančil celou místnost. Zelenkavý červ se v té atmosféře zdál ještě mohutnější.
Nebylo třeba nic říkat a na čem se domlouvat. Já jsem se k červovi začal přibližovat z jedné strany a Lujší ze druhé. Ten o nás dávno věděl a já cítil, jak je mu nepříjemné, že se se mu snažíme vpadnout do boků. Červ nevěděl, na koho z nás má zaútočit a lehce zvedl svou přední část a otáčel se na jednu a pak na druhou stranu. Našlapovali jsme potichu a pomalu se k té obrovské a nechutné věci přibližovali. Nespouštěl jsem červa z očí a byl připraven vykrýt jeho plivnutí, pokud se o něj pokusí. Už jsme byli od červa odhadem patnáct stop, když jsem si všiml, že bude plivat. Bylo to zjevné z toho, jak zvedl hlavu a trochu se mu stáhla dozadu. Mířil na Lujší. Všiml jsem si, že Lujší už nemá na hlavě Terku, která se schovala za jeden stůl a pak se učinila neviditelnou.
"Bacha, bude plivat!" tiše jsem procedil mezi zuby, ale Lujší nic neříkala a byla maximálně soustředěná.
V následující chvíli skutečně červ vyplivl ze svých obrovských úst zelenou tekutinu, která neomylně zamířila na mou zlodějskou kamarádku. Respektive zamířila tam, kde stále v době plivnutí. V další chvíli totiž už Lujší stála jinde a projevila tak opět své reflexy a agilitu. V tom okamžiku jsem já využil útok červa, dvěma skoky jsem se k němu přiblížil a sekl ho do boku. Červ se zkroutil a chtěl mne svým tělem s ostny srazit, ale já byl rychlejší, uskočil jsem stranou a opět ho sekl. V té chvíli se mu do úst zabořila střela z kuše a já sekl znovu. Červ vydal odporný zvuk, který se odrážel od stěn jídelny s nepříjemnou razancí, ale pak už neměl šanci vyluzovat zvuky další, protože dalším úderem jsou ho probodl v místech, kde měl nervové centrum a tak brutálně jsem v té ráně svým mečem zakroutil a pohyboval, že za další vteřiny červ skonal.
Mrtvý červ se nám doslova rozpadal před očima a značně splaskl. Terka, která se opět posadila Lujší na hlavu, se tvářila velice pohoršeně.
"Hnus! Bleh!" řekla víla a na její tváři se objevil mimořádně znechucený výraz.
"Předtím ji říkala, že vypadá falicky. Myslel jsem, že se ti líbí!" utahoval jsem si z malé víly.
"Což o to, tvar je fajn, ale ta barva!" reagovala Lujší na má škádlivá slova já si vlastně nebyl jistý, jestli to myslí vážně, nebo si i ona ze mně dělá srandu. V každém případě jsme opustili jídelnu a pokračovali dál.
Pravoúhlé a vesměs široké chodby se před námi zjevovaly ve světle pochodní a v tichu našich kroků, dokud se před námi jako chřtán kamenné obludy neobjevil otvor se schody do nižších pater podzemí. Toto podlaží vypadalo jinak. Spíše připomínalo kryptu, než opuštěné místnosti hradu. Stěny byla pokryty pavučinami a prachem. Po zemi se povalovaly kosti a my naráželi na mnohé rakve i sarkofágy. Většinou byly prázdná či obsahovaly rozpadlé kostlivce a samostatné kosti. Ticho zde bylo takřka dokonalé a svým způsobem důstojné. Jako by samotný prostor pohlcoval jakýkoli zvuk, aby mrtví nebyli rušení chaosem a nekonečných spěchem živých. Náš pohyb vířil prach, který se ve světle pochodní třpytil a mihotal. Někde jsem slyšel pomalu odkapávat vodu a sem tam cosi zavrzalo. Ale jinak zde bylo hrobové ticho. Kostí kolem nás přibývalo a některé místnosti byly osazeny mnoha policemi a na nich se tiše do tmy dívaly prázdné oční důlky lidských lebek. Svědci minulosti a mlčenliví strážci nekonečného ticha. Občas jsme po kostech a lebkách zahlédli proběhnout nějakou stonožku či malého pavouka. Stěny byly z kamene, který se drolil a v podobě kamínků a prachu se hromadil u stěn. Jistá úcta k mrtvým zaplavila mou duši i mých společníků a nikdo z nás nic neříkal, abychom nerušili jejich věčný spánek.
Vstoupili jsem do další místnosti a plamen našich loučí dál tančil svůj ladný tanec po stěnách a za každým výběžkem a překážkou. Jak se stíny pohybovaly v prázdných očních důlcích lebek, zdálo se, že nás jejich mrtvé oči sledují. Další místnost a další lebky. Police jimi byly přeplněné a Terka se na hlavě Lujší rozhlížela zpoza vlasů s vykulenýma očima.
"Ach, kolik příběhů by mohli vyprávět ti nebožáci, kdyby dokázali mluvit," velice tiše promluvila malá víla a trochu se otřásla.
Její slova dozněla v tichu a kultivovaná atmosféra rozjímání opět padla na naše hlavy. Ten klid ale náhle jako úder palice do gongu přerušil cizí hlas. Byl vysušený a hrubý.
"Co to je za sexy křepelku? Pojď blíž, ať si tě mohu prohlédnout!" ozvalo se ze tmy a my s sebou trhli.
Všichni jsme vyděšeně pohlédli směrem, odkud se hlas ozval, ale neviděli jsme zde nic, co by k námi mohlo hovořit. Před naším zrakem se vyjímalo jen plno lidských lebek v policích a na jejich oblých křivkách byly letité vrstvy prachu a špíny. A pak se ten hlas ozval znovu a mi spatřili i pohyb. Jedna z lebek hýbala čelistí a promlouvala k nám. Byla jiná než ostatní, protože měla oči, které ale vypadaly jako skleněné.
"Páni a ten hraničář je tvůj klátič?! Chlape, přefikni tu couru, chci se dívat!" vykřikla lebka a pak se suše zasmála, jako by řekla nejlepší vtip, jaké tyhle stěny slyšely za poslední staletí. Možná to byla pravda.
"Co to do prdele je?!" vypravila ze sebe Lujší a ve tváři měla výraz naprostého překvapení.
Lebka se podívala na mne a vykřikla: "Je úplně blbá. Dej jí kopačky! Já beztak vypadám líp!"
"To je lebka a sakra sprostá!" vypravil jsem ze sebe zmateně.
"Jaká lebka, blbče!" popírala svůj původ lebka, "Já sem Sára, nejkrásnější kurva v říších!" pak se lebka trochu zamyslela a dodala: "Pravda, mám už svá nejlepší léta za sebou, ale pořád mám svůj šarm, to nemůžete popřít!"
Zmateně jsme hleděli jeden na druhého, dokud nepromluvila Terka. Ukázala prstem na lebku a vykřikla: "To je nějaké voodoo a temná magie! Polijte to svěcenou vodou a pak to zapalte!"
"Já sem nehořlavá, ty malá prdelko. Pojď blíž, ať si tě můžu prohlédnout!" řekla lebka a začala divoce klapat čelistí, jako by se do Terky chtěla zakousnout.
Drobná víla se schovala do vlasů Lujší, v zřejmé snaze se učinit ještě menší, ale stále jedním okem vykukovala, aby jí snad neuniklo něco důležitého. Já se podrbal ve vlasech a vůbec jsem netušil, co dělat.
"No tak co bude?!" rozčilovala se lebka. "Dáme grupáč, nebo ne?"
"Nechybí ti pro sex tělo?" namítla Lujší věcně a podívala se nedůvěřivě na lebku přivřenýma očima.
"Možná, ale zato dávám parádní orál. No tak, hraničáři, vyndej ho! Já to holkám předvedu, jak se to dělá!"
"Eh, no, možná později," odmítl jsem nabídku lebky.
Lebka dál divoce kroutila očima a občas klapala čelistí, ale nebyl jsem si jistý, jestli je ráda, že si s někým může popovídat, nebo je naštvaná. V té chvíli mne napadlo, že lebka tak dlouho zavřená v těchto místech by mohla znát tajemství zla, které toto místo zužuje a tak jsem se zeptal velice prostě a jasně:
"Lebko... tedy Sáro, řekni nám, co víš o zlu, které v těchto místech přebývá?"
"Cože? Jaký zlo, zase? Ať mi ta velká ukáže kozy!"
"Ale no tak, něco vědět musíš!" vložila se do toho Lujší a zjevně se odmítala odhalit.
"Nevím nic, prostě nic!" vykřikovala lebka a pak pokračovala: "No, něco možná jo, ale dokud neuvidím tvoje kozy, nebo péro toho chlapa, tak nic neřeknu!"
"Eh, z té se asi nic užitečného nedozvíme," reagoval jsem sklesle. "Ale i tak by nám mohla být užitečná. Vezmeme ji s sebou."
"Cože?! My někam deme?" překvapeně ze sebe vypravila Sára, ale to už jsem jí čapnul a narval si jí do brašny. Ještě jsem slyšel, jak lebka nadává a tvrdí, že to v mé brašně smrdí a že ta zlodějka má beztak povadlý prsa a že na ně není zvědavá. Lujší to popírala, ale to už jsme byli na cestě do dalších místností. Lebka ještě chvíli něco huhlala a pak zmlkla.
Další místnosti vypadaly hodně podobně, jako ty předešlé. Plno kostí, rakví a sarkofágů. Ticho bylo důstojně trpělivé a mě napadlo, že kdyby někdo všechny ty kostlivce oživil, byla by z toho pěkná armáda. Naše kroky se rozléhaly místnostmi a odrážely se od stěn jako důkaz o přítomnosti nezvaných hostů. A pak se ten zvuk změnil. Byl pomalejší a rozprostřený do dálky. Důvod byl zřejmý. Vstoupili jsme do obrovské haly, mnohem větší než všechny místnosti, kterými jsem dosud prošli. Strop byl tak vysoko, že jsme ho v té tmě neviděli a byl podpírán mnoha mohutnými sloupy. Z prostoru sálala majestátnost a já nepochyboval, že svého času měla důležitý účel. Snad kdysi sloužila k nějakým rituálům před zraky diváků, ale to jsem jen hádal. S jistými obavami a plni respektu před velikostí těchto míst jsme obešli místnost kolem dokola, ale nenarazili na nic nebezpečného a dokonce ani na cestu dál. Nebo alespoň na žádnou zřejmou cestu dál. Stěny byly povětšinou holé bez ozdob, obrazů či jiných dekorací. Pouze ve výši zraku se na stěnách a některých sloupech nacházely úchyty s pochodněmi a my některé z nich zapálili. Na konci haly byla dva zavřené sarkofágy a v jejich blízkosti šlo spatřit ve stěně něco, co vypadalo jako kamenná brána, která by se mohla otvírat. Dlouho jsme se procházeli po místnosti a hledali cokoli, co by nám uvolnilo cestu do dalších pater. Nějaký spínač či páku. A kupodivu jsme něco takového i našli. Na dvou sloupech byl ve výši zraku nenápadný reliéf, kterým se dle všeho dalo otáčet a my předpokládali, že ovládají zavřenou kamennou bránu.
"No, zdá se, že tohle zařízení nám otevře cesta dál, ale..." odmlčela se Lujší a já tušil, co má na srdci.
Tohle místo smrdělo nebezpečím. Nebezpečím, které tiše číhalo na příliš sebevědomé a naivně statečné. Nikdo z nás si tím nebyl jistý, ale měli jsem tušení, že jakmile ta kamenná vrata otevřeme, překročíme Rubikon a věci začnou být vážné. Terka se na hlavě Lujší rozhlížela vyplašeně na všechny strany a bylo zřejmé, že má strach. Mohutné a pevné stěny na nás hleděly s vážnou zvědavostí, jestli v sobě nalezneme dost odvahy či hlouposti, aby nám mohli dokázat, jak jsme pošetilí. V tomto tíživém okamžiku se mi vybavila slova Laury, která naši cestu označila za jistou smrt. Snad právě zde jsme měli poslední možnost si zachránit životy. Lujší se na mne podívala a já měl pocit, že se jí v očích objevily slzy.
"No, šéfe, bylo to krásné dobrodužství a jestli zde skončí, tak se postarám, aby to stálo za to!" pronesla má kamarádka a hrdě se napřímila.
Já se na Lujší usmál a řekl: "Bylo mi ctí to podstoupit po tvém boku!"
"Hej a co já?" vmísila se do melodramatického rozhovoru Terka.
Já se na tu malou a odhodlanou vílu podíval s vděčností a laškovně jsem jí prstem šťouchl do bříška. Chtěl jsem něco říci, ale nějak se mi sevřelo hrdlo. Terka se usmála a kývla na mne.
A pak už nebylo na co čekat. Já i Lujší jsme přistoupili k reliéfu a současně s ním otočili. Možná to ani nebylo nutné a stačilo otočit reliéfem jeden po druhém, ale my se rozhodli takto. Nejprve se nic nedělo, ale poté se místností rozlehl nepříjemný skřípavý zvuk. Ne, neotevřela se brána, ale dva sarkofágy v její blízkosti. Srdce se mi rozbušilo očekáváním a já za chvíli shledal, že zcela oprávněně. Nejprve se na kraji sarkofágu objevila ta ruka. Velká, bledá a s mohutnými drápy. Pak se něco velkého pohnulo a my je spatřili. Ze sarkofágů se s důstojnou majestátností zvedli dva upíři. Ale ne ledajací. Upíři jsou rozděleni do mnoha složitých kast a já na první pohled poznal, že tohle je elita. Dva obrovští a mocí upíři. Já sám jsem se s upíry již dřív střetl, ale to byli ti největší ubožáci. Ta nejnižší sorta nemrtvých, kteří přepadali po nocích laciné prostitutky, nebo dokonce lovili pro obživu krysy. Tohle byla jiná liga. Každý z nich byl minimálně o hlavu větší než já a jejich mohutná těla i pohyby vyzařovaly obrovskou sílu. Tváře obou nemrtvých byly děsivé a zloba z nich doslova stříkala. Nic neříkali, nevypadali překvapeně a zjevně neměli v plánu se s námi vybavovat. Prostě se zvedli ze sarkofágů a zamířili si to k nám. Jeden ke mně a druhý k Lujší. Terka se vylekaně vznesla do vzduchu a použila svou schopnost se zneviditelnit. Oči obou upírů vypadaly jako bezedné studny, jak byly černé. Já tiše polknul a věděl, že tohle nebude snadné.
"Tak si pojď pro nakládačku, ty nemrtvej cucáku!" pronesla do ticha Lujší, ale její hlas byl rozklepaný a bojácný, jak se odrážel od mohutných stěn zdejšího prostoru. I ona viděla, s jak silným nepřítelem se nyní musíme utkat.
Pak vzduchem zahvízdal šíp z kuše a zaryl se do těla jednoho upíra. Ten ani nezpomalil a pokračoval v rychlé chůzi k Lujší. Zahvízdal další šíp, tentokrát se upírovi zaryl do krku. Nemrtvý s sebou trhnul a obličej se mu zkřivil bolestí, ale stále pokračoval vpřed. Po dalších krocích již byl natolik blízko, že Lujší schovala kuši a uchopila do jedné ruky svůj krátký meč, do druhé dýku a připravila se na boj. I já třímal v ruce svůj velký meč a byl připravený na všechno. Na všechno, ale ne na to, jak silný můj protivník byl. Dvakrát jsem po upírovy sekl mečem, ale můj první úder vykryl a druhému neuvěřitelně rychle uhnul a pak mne máchnutím ruky odhodil deset stop daleko. Rychle jsem se zvedl a cítil, jak mi z úst vytéká stroužek krve. Upír ke mně přiskočil a já měl co dělat, abych mečem vykrýval údery jeho rukou. Byl neuvěřitelně odolný a rychlý. S něčím takovým jsem se ještě nesetkal. Upír mi vůbec nedal šanci útočit a já se jen snažil co nejlépe bránit. Lujší byla rychlejší a mrštnější než já, ale i ona dostávala nakládačku. Když mne upír opět svým úderem odhodil, všiml jsem si, jak ten druhý přimáčkl Lujší ke stěně a držel jí ve vzduchu pod krkem. Lujší ho bodla mečem do hrudi a pak s neuvěřitelnou agilitou zvedla obě nohy na upíra odkopla. Ten jí pustil, ale hned zaútočil znovu. Lujší měla své kožené brnění od krve a já si všiml, že jí krev prosakuje oblečením i na noze. Ale statečná zlodějka měl v očích odhodlání to nevzdat. Vypadala jako někdo, kdo bude bojovat až do posledního dechu. Byla široce rozkročená, ruce rozpažená a přikrčená v kolenou. V očích měla zuřivý běs a její zuby byly zaťaté vztekem. Svírala křečovitě svůj meč a dýku, které byly potřísněny upírovou krví. Její odvaha mi vlila do žil trochu elánu a já přešel do útoku, ale brzy jsem zjistil, že to bylo marné. Tohle prostě byl nepřítel nad mé síly. Padlo několik dalších úderů a já se opět ocitl na zemi. Upírovy pařáty mi způsobily na těle několik hodně nepříjemných krvavých zranění a já začal vidět rozmazaně ze všech těch tvrdých úderů. Těkl jsem pohledem na Lujší a ta se právě sbírala ze země a vypadala, že už snad ani nevstane. "A je to tady!" blesklo mi hlavou. Tohle je náš konec. Slza mi ukápla z oka na prašnou podlahu a já věděl, že se zařadíme mezi ty nebožáky, kteří se zlo tohoto místa snažili zdolat před námi. Ještě jednou jsem se pokusil vstát, ale upír mne chytil pod krkem a zvedl mě jako hadrovou hračku. Na jeho odporně bledé a pokřivené tváři se rozhostil pobavený úsměv.
"Teď chcípneš, člověče!" řekl upír a byla to první slova, která někdo z nich pronesl.
Ale taky slova poslední, protože pak se stalo něco neuvěřitelného. Měl jsem pocit, že do mne narazil rozběhnutý nosorožec. Celou obrovskou halou se prohnalo něco strašně silného, co mi doslova roztřáslo kosti. Byl to zvuk. Ne, to není přesný popis. Byl to neuvěřitelně odporný a nervy drásající chaos, který do mne vrazil omračující silou. Do nás všech. Upír mne v té chvíli pustil a padl k zemi. A já taky. Hlava mi třeštila a vše se mi před očima třáslo. Nic jsem neslyšel, jen ten strašlivý hluk, který byl k nevydržení. Udělalo se mi hrozně špatně. Hala doslova vibrovala a zdálo se, že kameny ve stěnách pukají bolestí pod náporem té mocné síly. Nemohl jsem se ani postavit a v další chvíli se mi udělalo tak nevolno, že jsem se pozvracel. Ten odporný zvuk zněl jako řev vulkánu, který po stoletích klidu rozhodl v kataklyzmatické extázi vypustit svou sílu a zvěstovat to celému světu. Z vypětím všech sil jsem se podíval na upíra a ten na tom byl ještě hůře. Mnohem hůř. Maso mu odpadávalo z kostí, jeho oči se roztekly a já si všiml, jak řve v agonii, zuby mu vypadávají na zem a on strašlivě krvácí. Pak se mu rozpadly i kosti a upír se doslova rozložil na hromadu vnitřností, šťáv a polámaných kostí. A v dalším okamžiku to přestalo. Docela rychle a nečekaně. Najednou bylo ticho. To nejhlubší ticho, jaké jsem kdy slyšel. Já chroptěl na zemi a stále jsem se snažil vstát. Hlava mne palčivě bolela, ale ten nepříjemný pocit pomalu odezníval. Trochu jsem se rozhlédl a spatřil Lujší, jak se celé otřesená také sbírá ze země. Terka ležela asi deset stop ode mne a její nahá postavička se bolestně choulila do klubíčka.
"Co to sakra bylo?" vypravil jsem se sebe a v hlavě mne při každém slově nepříjemně bodalo.
Lujší se držela oběma rukama za hlavu, rozhlédla se kolem a řekla: "Vycházelo to odtamtud," a ukázala prstem do míst, kde ležela má brašna, kterou jsem zde před bojem odhodil, aby mi nepřekážela.
A pak promluvila i Terka: "Já... já vím, co to bylo," vykoktala ze sebe malá víla, která se malátně snažila postavit na nohy, ale zase spadla na své kulaté sexy pozadí a raději zůstala sedět.
Já i Lujší jsme se na ní podívali a očekávali odpověď.
"To... to bylo Kvílení Bánší. Jedno z nejsilnějších kouzel, jaká existují. Jen ti nejmocnější mágové ho dokáží seslat."
Podíval jsem se na Lujší a ta ne mne. Pak jsme jako jeden muž vykročili k mé brašně a otevřeli jí. Lebka na nás koukala a vypadala celkem znuděně.
"Jak jsi to dokázala? Jak jsi dokázala seslat Kvílení Bánší?!" zeptala se Lujší.
Lebka se na nás podívala flegmatickým pohledem a řekla: "Jo tohle? To nic nebylo! Nyní pracuji na mnohem mocnějším kouzle, bude se jmenovat Pšouk medojeda!"
"Žádné kouzlo Pšouk medojeda neexistuje!" namítala Terka z dálky.
"Nyní možná ne, ale až ho dokončím, to bude bomba!"
Zdálo se, že vzdor svému hrdinství lebka Sára nehodlá navázat seriózní diskusi a tak jsme ji opět zavřeli do brašny a rozhlédli se kolem. Při tom strašlivém kouzlu zcela uniklo naší pozornosti, že jakmile upíři zemřeli, kamenná vrata se otevřela a cesta dál byla volná. Ale nyní nebyl čas na další nebezpečí. Všichni jsme se usadili ve vzdálenějším rohu místnosti a začali si léčit rány. Rukou k dílu přispěla i Terka, která dokázala vykouzlit nějaká jiskřivý magický prášek, jenž velice rychle hojil rány. Když byla naše zranění ovázána, léčivá kouzla použita a posilňující lektvary vypity, ještě asi hodinu jsme seděli v rohu velké místnosti a trochu se zasytili jídlem a osvěžili vodou. Po tyto případy jsem měl v jedné kapse sušené maso a velice vydatný a výživný krekr. Nikdo nic neříkal a všichni jsem věděli, že stojíme na samé hranici propasti a jediný chybný krok nás může stát život. Upíři byli zjevně nad naše síly a jen zásah Sáry nás zachránil. Zásah mluvící lebky, která byla naprosto nevyzpytatelná a ačkoli se zdálo, že je naším spojencem, přesto nebyla moc důvěryhodná. Trvalo to snad hodinu, než jsme se zvedli a sebrali odvahu k další cestě. Každý z nás si byl jistý, že jsme blízko cíle. Nikdo nenavrhl, že bychom to měli vzdát a vrátit se, ale určitě to každému prolétlo hlavou. První jsem se postavil já a s potlačovanou bázní si to zamířil k druhé straně místnosti, kde obrovské dveře otevíraly svou tlamu do dalšího patra tohoto dungeonu. Lujší s Terkou ve vlasech mne následovaly.
Schody do dalšího patra byly majestátní. Mimořádně široké a jednotlivé stupně byly nezvykle velké. Po stranách se tyčilo jakési kamenné zábradlí s děsivými chrliči, ale mělo spíše okrasné a estetické účely než praktické. Schody byly dlouhé a s každým dalším krokem se mě zmocňovala stále větší a větší hrůza. Musel jsem se zastavit, abych se trochu vzpamatoval, ale ten ochromující strach nemizel. Ne, tohle nebylo normální. Tam dole číhalo něco s tak strašlivou aurou zloby a temnoty, že by to dokázalo zlomit vůli i těch nejstatečnějších. Podíval jsem se na Lujší. Skoro se mi zdálo, že se klepala strachy. Když si všimla, že se na ní dívám, pokusila se usmát, ale vůbec se jí to nepodařilo. Byla snad vyděšenější než já. Lujší dýchala hrozně přerývavě a spodní ret se jí klepal. Terka se třásla po celém těle a střídavě se zjevovala a mizela, jako by se jí v této atmosféře nedařilo použít její schopnost se zneviditelnit. Schody se dál táhly do temnoty a jejich konec byl v nedohlednu. Musel jsem se neuvěřitelně přemáhat, abych pokračoval dál. Ten strach byl skoro hmatatelný a já měl pocti, že se prodírám nějakou černou hustou kaší. Ta se mi lepila na tělo a svírala mne jako pařát neviditelného démona. Obvod jasu, kam dopadal svit pochodně, byl stále menší a menší, ale pochodeň přitom hořela stejně intenzivně. Něco tu bylo hrozivě špatně. Cítil jsem, jak se mi začínají klepat nohy a já měl potíže s chůzí. Chrliče po stranách schodů se mi dívaly přímo do duše a já bych přísahal, že se mi vysmívají za mou zbabělost. Ta tíha se skoro nedala snést. V okolí se neozýval vůbec žádný zvuk. Jen naše koky, dech a tlukot našich srdcí. Jako bychom byli sami v celém vesmíru. Jako by už nebyl nikdo, jen my a náš strach. V dalším okamžiku mne napadalo, jestli už nejsme mrtví. Snad jsme se zde setkali s nepřítelem natolik mocným a zemřeli tak rychle, že jsme si toho ani nevšimli. A nebo hůře, naše smrt byla tak děsivá, že ji mysl každého z nás vytěsnila do zapadlého koutku své paměti, abychom nepropadli šílenství. Tíha temnoty pronikla z vnějšku do mé hlavy a já cítil, že bych zde neměl být. Děsivé tváře chrličů po stranách se mi rozmazávaly před očima a tančily ve svitu ohně své statické tance jako pokřivení herci nějakého groteskního divadelního představení, režírovaného naprostým šílencem. Přísahal bych, že už nejsem na zemi, ale někde, kde by se žádný člověk nikdy ocitnout neměl. Srdce mi bušilo jako šílené a já už prostě nemohl dál. Mé nohy byly jako z olova já zůstal přimražený na místě. Byl jsem sám. V strašlivé panice jsem se otočil a spatřil Lujší s Terkou, jak stojí celé vyděšené asi o pět schodů za mnou a nehýbou se. Měly smrtelně bledé tváře, nepřirozeně vytřeštěné oči a slabě se chvěly. Tak tahle to skončí?
A pak se stalo ještě něco horšího. Naše pochodně pohasly a my se ocitly v dokonalé tmě. Ještě chvíli jsem viděl žhavé uhlíky matně umírají do černé nicoty a pak se vůkol rozhostila tma. Dokonalá a děsivá jako obrovská hustá pavučina. Bylo slyšet jen bušení mého srdce. Jen ono. Věděl jsem jistě, že už nějaký čas nedýchám a byl si jistý, že co chvíli tady zemřu. A já se na ten okamžik těšil. Tak strašný jsem měl strach. A pak jsem to spatřil. Úplně dole bylo světlo. Malé, slabé a mihotavé. Nevypadalo přátelsky, ale určitě působilo vřelejším dojmem než temnota, která nás obklopovala. To světlo mne lákalo. Byla to moje jediná naděje. Věděl jsem, že tam dole je něco strašného, ale v téhle tmě jsem zemřít nehodlal.
"S... světlo. Tam," vydrala se mi z úst ta slova přes vyschlé rty takřka bez mého přičinění a já se s námahou a urputně snažil pohnout nohou.
Byl jsem jako ve snu, jako vězeň sadistické noční můry, ze které se chci probudit, ale nemohu. Měl jsem pocit, že křičím, ale mé hrdlo nevydalo ani hlásku. Pak se mé tělo pod náporem snahy vzepjalo, já s sebou trhnul a udělal jsem jeden krok. A pak další. Každý pohyb mne strašně vysiloval. Podařilo se mi pohlédnout vzad a měl jsem pocit, že v té tmě nezřetelně vidím siluetu Lujší, která se mě pokouší trhanými pohyby následovat.
Pokračovali jsme dál a světlo se velice zvolna přibližovalo. Trvalo to celou věčnost a já už byl smrtelně vyčerpaný. Nepříjemně studený pot mi vyrážel po těle a ten chlad mi přejížděl po kůži jako ostré drápy neviditelného skřeta. Po hrozivě dlouhé době jsem shledal, že ona matná záře označuje konec schodiště, které vedlo do nějaké další místnosti. Vchod od nás byl dobrých třicet stop a já vysilujícím způsobem zdolával jeden schod za dalším. Světlo zvolna sílilo a už bylo možné v šeru matně spatřil podlahu té místnosti, tvořenou velkými a precizně zasazenými kameny.
Konečně jsem pokořil i poslední schod a rozhlédl se. Před mým zrakem se rozkládala obrovská místnost, nebo spíše hala, ještě větší než ta nahoře. Byla lemována mnoha mohutnými sloupy a v zadní části tohoto rozměrného prostoru se nacházelo velké množství loučí a svíček na svícnech a veškerý jas se valil odsud. Tam kde jsem stál já, bylo velké šero a jen ty nejodvážnější paprsky si probily cestu až k našim tělům skrze celou halu. Vstoupil jsem na tu majestátní podlahu a zamířil k nejbližšímu sloupu. Snad reflex a podvědomá touha se ukrýt. Lujší učinila to samé a já si všiml, jak jí ještě nyní po tváří stékají obrovské kapičky potu. Terka byla bledší než obvykle, chvěla se po celém těle a vyděšeně se rozhlížela na všechny strany, stále zamotaná do kštice své nositelky. Zlodějka se rukama pevně přidržela mohutného sloupu a prsty se jí neklidně třásly. Sloup měl obvod takřka jako velká sekvoje a naše těla se za ním mohla snadno schovat před nechtěnými pohledy. Těžce jsem vydechl a snažil se trochu uklidnit, ale strach mne neopouštěl. Přítomnost neznámého zla pulsovala prostorem s ohromnou naléhavostí. Na chvíli jsem zavřel oči a snažil se, aby mým tělem prostoupilo trochu klidu. Když se mi to částečně povedlo, opět jsem se pomalu nadechl a podíval se zpoza sloupu na protější stranu haly. Lujší učinila to samé, jen vyhlížela na druhé straně sloupu. A pak jsme to spatřili. A já věděl, že tady to celé končí. A rozhodně ne šťastně.
Nebylo pochyb. Byl tam. I na tu dálku jsem ho viděl jasně. Mé ruce ještě silněji sevřely hrubý kámen sloupu, ve snaze potlačit třes, který se mi prohnal tělem při pohledu na tak děsivou bytost. Netušil jsem, že někdy něco takového uvidím. Netušil jsem, že něco takového se v těchto končinách vůbec vyskytuje. Ale oči mne nešálily. Skutečně tam ve světle ohně stál lich. Na tu dálku byl maličký, ale i tak ve své hrůze majestátní. Lich. Nemrtvý kouzelník. Ztělesnění zla a černé magie. Snad s výjimkou draka jeden z nejmocnějších nepřátel, na jaké může dobrodruh na zemském povrchu narazit. Stál tam a já měl pocit, že ho obklopuje nějaká černá mlha děsu, která ale nebyla vidět. Tohle byl nepřítel dalece přesahující naše síly. Vůbec nemělo cenu se o něco pokoušet. Nebyla naprosto žádná šance, že licha porazíme. To jsem věděl jistě. Věděla to i Lujší a Terka.
Opět jsem se na obě statečné dívky podíval a ony byly bledé, jako by spatřili konec své životní cesty. Všechny nás to napadlo najednou. Prostě odsud musíme zmizet a ten lich si nás nesmí všimnout, jinak jsem mrtví. Hlavou se mi míhaly myšlenky, jak nejlépe vypadnout. Snad by stačilo počkat, až se otočí a odejít stejnou cestou, jakou jsme přišli.
Znovu jsem pohlédl na licha a náhle se mi do mysli vetřel jakýsi pocit nesouladu. On zde nebyl sám. Lich se s někým bavil. S někým, koho jsme neviděli, protože nám v pohledu překážel jiný sloup, ale bylo jasné, že na někoho gestikuluje. Sakra, kdo se tady může bavit s lichem? Jaká obluda by mohla snést jeho přítomnost? Zvědavost mi nedala já se díval na tu scénu se zatajeným dechem. A pak se to stalo a my ji spatřili! Vyšla zpoza sloupu a dopadlo na ní světlo ohně. Přesně jak říkala Terka. Nádherná a neuvěřitelně sexy žena. Měla na sobě sytě modré večerní šaty s velkým výstřihem a rozparkem až k pasu. I záda měla skoro holá. Její velká a ňadra byla rajcovně skrytá za modrou látkou šatů a při pohybu se neuvěřitelně smyslně pohybovala. V životě jsem neviděl tak nádherou a okouzlující ženu. Jako by se zhmotnila z nejzazších a zapomenutých střípků mé mysli a v precizní symfonii stvoření byla sestavena do dokonalé mozaiky smyslnosti. V prvé chvíli jsem měl chuť se rozběhnout její směrem, jen abych jí lépe viděl a mohl se alespoň na kratičký okamžik potěšit tím pohledem, než mne lich zabije. Ta žena byla neuvěřitelná! A stejně neuvěřitelné bylo, že se bavila s lichem. Ba co více, evidentně z něj neměla strach. Nejen že neměla strach, ta žena na něj byla strašlivě naštvaná a hádala se s ním. O co tady jde?! A pak jsem zaslechl, jak žena promluvila. Její hlas byl mohutný a rozléhal se celou místností. Ten hlas byl současně melodický, stejně jako výhružný a naštvaný. Neexistují slova, která by něco takového dokázala popsat.
"Měli jsme dohodu, lichu! Já svou část splnila. Ty ne!" řekla žena a její tvář běsnila vztekem.
"Ne! Ta dohoda stále platí! Ještě jsi neučinila dost!" odvětil lich mnohem méně hlasitě, ale jeho hlas zněl jako kdyby vycházel ze zaprášeného sarkofágu. Byl suchý, pevný a nesnesl odpor.
"Přivedla jsem ti sem skoro čtyři desítky dětí! To musí stačit! To doprdele musí stačit!" dál běsnila žena a vypadalo to, že každou chvíli vybuchne vztekem.
"Ne, to není dost! Potřebují více nevinných lidských duší. Musím jich mít víc!"
"Ty zkurvená nemrtvá zrůdo! Kde je moje dcera?! Já svou část splnila. Vrať mi ji!" vykřikla žena tak hlasitě, že jsem skoro cítil, jak se celá obrovská místnost pod jejím hlasem chvěje.
"Tvá rozkošná dceruška je v bezpečí. Zatím. A zůstane tam, dokud nesplníš svou dohodu!" vyřkl své požadavky lich a každé slovo se zdálo prokleto letitým prachem a pavučinami.
A v té chvíli toho zjevně bylo na ženu moc. A stalo se něco šíleného. Z hrdla toho překrásného stvoření se vydral hlasitý řev a pak se tělo ženy rozsvítilo nesmírně jasnou růžovou září a my museli zavřít oči před tou záplavou jasu. Tlaková vlna se přehnala celou halou a zasáhla i nás. Najednou jsem cítil opojnou vůni, něco jako med a vanilka, ale mnohem příjemnější. Jako dotek zapomenutého dětství. Aroma nostalgie a první lásky. Vůně stejně rychle vyprchala jako se objevila a my spatřili, že žena se změnila. A mně to došlo. Iluze zmizela a objevila se její pravá podoba. Oči se mi zalily slzami, jak byla krásná a majestátní. Žena tam byla stále, jen místo večerního lidského dresu na sobě měla něco jako zlatou podprsenku a krátkou rudou sukni. A křídla. Nyní měla žena na zádech obrovská netopýří křídla o rozpětí dobrých třiceti stop.
"Mně nevyděsíš, sukubo!" procedil lich přes své nemrtvé rty varování. "Koukej se uklidnit, ty pekelná děvko, nebo to pro tebe a tvou dceru špatně skončí!"
A pak řekla sukuba něco, z čeho mne zamrazilo celé tělo. Bylo to jen pár slov a byla pronesena tiše, ale jejich dopad byl strašlivý. A já věděl, že sukuba se už rozhodla:
"Já nejsem děvka. Já - Jsem - Máma," jasně vyřkla sukuba každé slovo své druhé věty a jakmile to dořekla, neuvěřitelnou rychlostí vyrazila na licha a strašlivou silou ho přirazila ke zdi.
Místnost se otřásla a za lichem se ze stěny odlomilo kamení. Kolem nemrtvého mága zazářila nějaké zelená aura a já se dovtípil, že to asi byla nějaká magická ochrana proti fyzickému útoku. Lich mávl rukou a démonická magická síla odhodila sukubu dvacet stop daleko. Sukuba bleskurychle vstala a znovu zaútočila. Ten boj snad ani nejde popsat. Rychlost, síla a odhodlání sukuby byly neuvěřitelné. Bylo mi jasné, že ta by ty dva upíry nahoře během pár vteřin doslova roztrhala vlastníma rukama na kusy. Ale lich byl nelítostný protivník a jeho magie vypadala jako zuřivé peklo. Metal na sukubu jedno neuvěřitelně mocné kouzlo za druhým a vyvolal si na pomoci i nějaké démony. Sukuba jednoho velkého a rohatého chytila pod krkem, vyrvala mu ohryzek a on se zhroutil k zemi. Měl asi tři metry a postavu jako golem. Lichova magie byla tak mocná, že i nás na opačném konci haly několikrát srazila k zemi. Místnost se otřásala a ze stropu i zdí padaly velké kusy kamene. Viděl jsem, jak se v jednu chvíli sukuba po lichovi ohnala pěstí, ale ten na sebe již dříve použil kouzlo rychlosti a té ráně uhnul. Sukuba svými zaťatými klouby trefila zeď za lichem a z ní se odlomily obrovské kusy kamene, jistě dohromady metrák těžké.
Boj trval snad deset minut a nám bylo jasné, že lich vítězí. Sukuba utržila několik strašlivých ran, který by spolehlivě zahubily celou armádu, ale ona stále bojoval s neztenčenou zuřivostí. I lich byl dost pochroumaný, nicméně vypadal v lepší formě než zraněná sukuba. Další magický úder odmrštil sukubu na jeden z mnoha sloupů a zdálo se, že ta okouzlující okřídlená bytost má problémy vstát ze země. Ale já si všiml i něčeho jiného. Lich používal stále slabší a slabší kouzla. Bylo evidentní, že jeho magická síla je po tom boji vyčerpaná a on se musí spoléhat čím dál tím více na základní magii. Sukuba už pletla nohama a ačkoli se jí nedala upřít odvaha, bylo vidět, že její zranění jsou strašlivá. Krvácela z mnoha míst a měla po těle obrovské podlitiny a odřeniny. Lich po ní vyslal další kouzlo, tentokrát už docela slabé a sukuba upadla na zem a nemohla se i přes veškerou snahu zvednout ze země.
"Já tě varoval, ty děvko! S lichem si nikdo nebude zahrávat!" vítězoslavně se lich postavil před sukubu a zdálo se, že má v plánu jí dorazit.
Tmavě šedá pokožka nemrtvého byla suchá a trouchnivá a chladné oči zasazená hluboko do kostnaté tváře se zaleskly zeleným plamenem. Lich vypadal jako přízrak smrti. Těžké kouzelnické roucho se zvláštními runami mu splývalo kolem vychrtlého těla a on i přes mnohá zranění vypadal jako někdo, kdo nejde zastavit. Sukuba se stále snažila vstát, ale prostě to už nezvládla. Ruce se jí třásly, jak se pokoušely zvednout se špinavé podlahy zbytek těla a po tváři jí stékala krev.
A pak se stalo něco, co mne znova překvapilo. Tohle bych nečekal ani ve snu. Lich se před ležící sukubou majestátně vztyčil, jeho hůl zazářila, ale než stačil uvolnit další kouzlo, objevila se mezi ním a sukubou Terka. Byla maličká, ale odhodlaná. Její vlasy a křídla zářily v blízkosti popelavé temnoty licha jako slunce, které se snaží porodrat mezi černými bouřkovými mraky. Křehké tělíčko víly se vznášelo nehybně na jediném místě a Terčin pohled se soustředěně nořil do závratné černi očních důlků nemrtvého.
Lich s sebou v překvapení trhnul a znechucen drzostí té malé a zdánlivě slabé bytosti procedil přes zuby: "Víla? Co si myslíš, že děláš, ty ubožáku?!"
Terka se nepohnula, ani nemrkala a já ji nepoznával. Ta roztřesená chudinka byla pryč a já viděl někoho, kdo je pro dobrou věc ochoten i zemřít.
"Já nejsem ubožák! Já se kamarádím s medojedy!" vykřikla Terka a v té chvíli jí z prstů vytrysklo deset maličkých střel, které rychle zaklouzaly vzduchem a pak trefily licha do očí.
Lich zařval bolestí a máchnutím ruky vypustil na vílu nějaké kouzlo, ale ta už tam nebyla. Neuvěřitelně rychle zmizela a v dalším okamžiku se objevila zcela jinde a opět vypustila ze svých malých prstíků deset střel, které licha bolestivě zasáhly. A víla opět zmizela. Ohromen tím pohledem jsem málem přeslech, jak se kousek ode mne cosi natahuje a v další moment se lichovi do krku zabodla střela z kuše. A já už na nic nečekal, zákeřně jsem se co nejrychleji ve stínech přiblížil zezadu k lichovi, jehož pozornost úspěšně rozptylovaly Lujší a Terka. Ještě než se má vzdálenost od toho strašlivého stvoření dostatek zmenšila mi blesklo hlavou, že jsem měl tehdy prosadit to hlídání koz starý Blažkový, ale to už mne od nemrtvého mága dělilo jen několik stop. Udělal jsem ještě pár rychlých kroků a zezadu ho vší silou sekl mečem do zad. Tímhle úderem bych nejspíš přesekl vejpůl buvola, ale lich jen zavrčel bolestí a ohnal se po mně rukou. Sice mne fyzicky nezasáhl, ale nějaká síla mne přesto odhodila stranou a já dobrých třicet stop klouzal po podlaze, než jsem se zastavil. Tohle nebyl okamžik, kdy by bylo radno marnit čas. Lich byl i bez nejmocnějších kouzel stále smrtelně nebezpečný protivník.
Jakmile jsem vyskočil na nohy, udeřil mne do uší z naprosté blízkosti suchý a výsměšný hlas.
"Hoď mě na něj! Dělej! Hoď mě na něj!" vykřikovala lebka z mé brašny a já si nebyl jistý, jestli si dělá srandu, nebo to myslí vážně.
Ale situace byla stále kritická. A tak jsem rychle sáhl do brašny, uchopil lebku a mrštil jí po lichovi. Nevím, jestli jsem ji hodil tak přesně, nebo byla ta podivná bytost s to korigovat směr svého letu, ale výsledkem bylo, že se Sára zakousla lichovi do lokte a řvala: "Už ho držím! Strašně smrdí!"
Lich vzteky zasyčel jako had, kterého kousla jeho domnělá kořist a pokusil se lebku ze své ruky sklepat. Ale Sára se držela fest. Lichova druhá pěst zazářila nějakým kouzlem a v následující vteřině udeřil lebku obrovskou silou ve snaze ji dostat ze své paže a odhodit stranou. To se mu podařilo jen z poloviny, protože lebka skutečně odlétla až ke zdi, ale stále držela ve svých zubech půlku lichovi pravé paže. Lich řval vzteky, ale neměl příliš času se lebce za tu drzost mstít, protože Terka a Lujší na něj dál s nebývalou zákeřností útočily a když statečné zlodějce došly střely do kuše, tak se před něj postavila se svou dýkou a krátkým mečem do bojové pozice a procedila mezi zuby:
"Tak se předveď, ty tlející zdechlino!"
Ale na epický souboj lich versus Lujší už nedošlo, protože sukuba využila své šance, sebrala poslední zbytky své síly a v heroickém záchvěvu vzdoru se vrhla na licha. Její štíhlé a ladné prsty se neuvěřitelně brutální silou zaryly do lichovy lebky, sukuba v amoku zařvala a roztrhla temnému čaroději hlavu.
Jakmile se tělo licha zhroutilo a padlo bez podpory mocné magie bezvládně k zemi, padl jsem i já. Nebyl jsem nijak vážně zraněný, ale ten stres a souboj s lichem mne dostaly do kolen. V tom okamžiku chvilkového uvolnění se naše pohledy střetly v nevyslovené otázce, co bude dál? Strašlivý lich byl mrtev, ale sukuba zde byla stále a vzdor tomu, že jsem jí pomohli, na nás nyní mohla zaútočit. Konec konců to byl démon z pekel, byť její vzhled byl okouzlující jako rajské zahrady. Nastalé ticho bylo tíživé, ale sukuba o naši eliminaci zjevně neměl zájem. Ztěžka vstala a já viděl, že má v očích slzy. Rozhlédla se po okolí a pak se obrátila na nás.
"Prosím, někde tu drží mou dceru. Musíme jí najít!"
Ten hlas byl jako pohlazení po duši, ačkoli byl strašlivě zoufalý a bezradný. Z blízkosti byla sukuba ještě krásnější než z dálky. Zdálo se, jako by kolem ní tančilo samotné světlo a osvětlovalo křivky té ženy tak, aby její krása co nejvíce vynikla. Zoufalá prosba sukuby mne však přiměla přiložit ruku k dílu a nejen mne. Všichni jsme začali hledat nějaký tajný vchod, páku, spínač či cokoli, kde by moha být další místnost a v ní unesená dcera sukuby. Hledali jsme všude možně, dokud naší snahu trochu nenasměrovala Sára, která stále ležela u stěny obličejem ke zdi, takže nic neviděla a ruka licha se povalovala kousek od ní.
"Určitě má u sebe nějakej klíč nebo cosi, co pasuje kamsi. Já tyhle mrtvoly znám!"
Sukuba se vrhla na mrtvolu licha a ve spěchu ho prohlížela. Nejvíce podezřelá se zdála jeho magická hůl s velkým kamenem na konci.
"Jasně, ten šutr natuty někam pasuje. A ne, nestrkej si tu hůl mezi nohy, sukubo!" dál radila lebka a současně dokázala být vulgární a drzá jako vždy.
Sukuba těkala pohledem po stěnách a skutečně brzy našla v kameni otvor, kam konec hole s obrovským drahokamem pasoval. Sukuba hůl vložila do otvoru a v ten okamžik se ozvalo nějaké těžké soukolí a jedna část stěny se začala s hlasitým vrzáním otvírat. A my spatřili něco, z čeho se nám zastavila srdce. Stěna odhalila místnost, snad laboratoř licha, kde hned u vchodu byla velká skleněná nádrž dostatek velká, aby pojmula tělo. Nádrž byla plná světle zelené tekutina a v ní se vznášela nahá dívka. Vypadala jako samotné ztělesnění dokonalosti a smyslnosti. Měla zavřené oči a její dlouhé světlé vlasy se v tekutině vznášely na všechny strany. Mohla být tak patnáct let stará. Pleť měla světle hnědou a na hrudi se jí vyjímala dvě svěží a perfektně tvarovaná ňadra. Byla štíhlá, její boky byly oblé a intimní partie lehce ochmýřené. Bobřík té dívky vypadal trochu jako obrácený vánoční stromeček.
Lujší tiše vzdychla a v úžasu vypustila ze rtů něco, s čím jsme všichni souhlasili: "Bože, ta je nádherná!"
A pak ta dívka zprudka otevřela oči. Pohlédla na sukubu plna překvapení a šoku a její rty se pohnuly. Neslyšeli jsem vůbec nic, ale bylo velice snadné ten pohyb rtů dešifrovat. Z úst dívky se vydralo: "Mami?"
Sukuba jednou ranou roztříštila sklo nádrže, obrovské množství té kapaliny se jako povodeň vyhrnulo ven a dívka padla přímo do náruče své mámy. Sukuba svou dceru objímala dlouho. Bylo slyšet jak obě pláčou radostí ze shledání.
"Do prdele, otočte mě! Já to chci vidět!" křičela lebka, ale nevím, jestli jí někdo skutečně otočil, protože já od té scény nemohl odpoutat oči.
Když se obě sukuby přestaly objímat, až nyní mi došlo, že mladá dívka nemá křídla. Nebyl jsem si jistý, zda-li sukubám rostou až později, nebo jestli snad není dívka sukubou jen z poloviny a matka jí nemá s nějakým člověkem.
"Alenko, už jsem myslela, že tě nikdy neuvidím," láskyplně promluvila sukuba ke své dceři a klečela na jednom koleni a otírala dívce obličej.
Dívka se usmála a pak se rozhlédla a spatřila, že tu není se svou maminkou sama.
"Kdo jsou ti lidé?" konečně promluvila i Alenka a její hlas byl přesně tak smyslný a melodický, jak byste od podobného stvoření očekávali.
Sukuba se usmála a řekla: "Vlastně ani nevím. Najednou se tu objevili a pomohli mi porazit licha a najít tě."
Dívka se na nás otočila a usmála se. A já chtěl, aby se nyní zastavil čas.
"V tom případě vám patří můj dík," pronesla dívka pomalu a melodicky a její hlas se mi vpíjel do mozku jako vůně medu. Byl hladký a oblý a já bych ho dokázal poslouchat roky. Tělem se mi přehnal blažený pocit, jako kdyby mne masírovaly zkušené ruce tantrické pracovnice.
Poté dívka přistoupila k Lujší. Alenka měla krok tak jemný a smyslný, jako by se procházela po dokonale hladké hladině rybníka za tiché bezměsíčné noci, na které pomrkávají bezpočetné démanty noční oblohy. Při každém kroku se Alence pod kůží napínaly svaly na nohách v hypnotickém tanci ladnosti a její prsa se houpala tak jemně, že jsem měl pocit, jako bych je cítil v dlaních. Když přišla k Lujší, ta měla otevřená ústa a dívala se na ten zázrak estetiky jako omámená. Alenka pak zlodějku objala a políbila na tvář. Lujší lehce vydechla a následně se její oči přivřely a na tváři se jí objevil velice podezřele blažený výraz. Poté mladá sukuba pohlédla na Terku a laškovně jí šťouchla svým prstem do bříška. Terce se vydral z hrdla slabý sten, pak se předklonila a začala velice tiše kníkat.
Když se Alenka obrátila ke mně, srdce se mi skoro zastavilo a já určitě přestal dýchat. Připadal jsem si jako ve snu a veškeré mé zorné pole vyplňovala jen a pouze ta nádherná bytost. Jako by se pohybovala v nicotě vesmíru. Přistoupila ke mně a rovněž mne objala a dala mi polibek na tvář. Blažené teplo se rozlilo mým tělem, vlna rozkoše se prohnala každou buňkou mého mužství a já se nemohl udržet na nohách. Alenka se pak vrátila ke své mámě a její kulatý zadeček se před mým zrakem při každém kroku lákavě vlnil a světlo ohně se na těch oblých tvarech přelévalo ve hře světla s stínu, jako kdyby jeho záře existovala jen z tohoto důvodu.
V té chvíli promluvila i Sára: "A co já? Já jsem snad vosk? Já chci taky orgasmus, ty sukubí lolito!"
Alenka se usmála, políbila si ruku a pak ten polibek fouknutím poslala k lebce. Jasně jsem viděl, jak se vznáší vzduchem jako růžový obláček a pluje jako loď na neviditelné hladině směrem k Sáře a dopadá na ni. Lebka tiše vzdychla, ale nic neřekla, jen její očí se zvrátily nahoru a bylo vidět jejich bělmo.
Poté sukuba znovu objala svou dceru a ještě se na nás s úsměvem podívala a řekla: "Jestli se někdy dostanete do pekla, já si vás najdu," a pak obě pohltily plameny a ony zmizely. Vypadalo to dramaticky, ale předpokládal jsem, že to byl nějaký teleport do pekla či jejich dimenze. Nebyl jsem si jistý, jak to u nich chodí.
Když jsme se vzpamatovali, uběhlo možná pár hodin, tak silný ten zážitek byl. Naneštěstí další zjištění byly zážitkem mnohem depresivnějším. V laboratoři licha jsme našli mnoho mrtvých dětí. Lich je pravděpodobně zabil a vysál jejich duše. Nešlo popřít, že na jejich smrti měla svůj podíl i sukuba, byť z donucení. Byl to smutný a neutěšený pohled a Terka i Lujší se rozplakaly. Stejně jako já. Lebka asi plakat nemohla, ale neříkala nic. Ukázalo se, že z laboratoře vede cesta na povrch, která ústila v nějaká malé skále skryté za křovisky. Jako první na čerstvém vzduchu promluvila Lujší a její slova se snažila zahladit traumatizující vzpomínky pláštíkem optimismu.
"No, přeci jen jsme těm únosům učinili přítrž a to je důležité," vyřkla do ticha lesa zlodějka a dívala se přitom do země pod své nohy.
"Seš si jistá, že je to naše zásluha?" reagoval jsem zamyšleně. "Pokud bychom se do toho nemíchali, sukuba by nyní byla mrtvá a děti by neměl kdo unášet. Lich by těžko našel jinou sukubu s dítětem, kterou by mohl vydírat."
"Hm, to je pravda," hloubavě se nad mou odpovědí Lujší uvažovala. "Ale když nic jiného, alespoň jsem ukončili nadvládu zla nad touto oblastí. Kdo ví, jaké další podlosti by mohl lich vymyslet."
"Jo, to nelze popřít. Jen je škoda, že se nám to nepodařilo vyřešit dříve a zachránit tak více dětí."
V reakci na naše melancholická slova se však z mé brašny ozvala myšlenka o poznání prozaičtější: "Ale když se nad tím tak zamyslíte, nakonec to mělo pro nás všechny šťastný konec."
Informace o povídce