Spatřil jsem Lucii,
ňufala kuřátko,
ve vlasech vetkáno,
růžové poupátko.
Když potom váneček,
poupátko odstraní,
chytnu ho bázlivě,
do rukou, do dlaní.
Svůj poklad položím,
na stolek ku oknu,
A potom k večeru,
potichu podotknu:
Na klenbě nebeské,
vidím tvé polštáře,
rád bych tě vtiskl do,
skleněné vitráže.
V mém vlastním chrámu bys,
ze sklíček ukutá,
stála po staletí,
krásná a netknutá.